Martine, jak jste se vlastně dostal k angažmá v Mladé Boleslavi?
Vrátil jsem se z Kanady a shodou okolností se potkal s Tomášem Vlasákem, dali jsme se spolu do řeči. Naskytla se mi možnost pracovat tady u áčka a já na to kývl.
Jak už tomu u trenérů bývá, i vy jste hokej v minulosti hrával. Je to tak?
Hokejově jsem vyrůstal na Kladně, strávil jsem tam celou svoji kariéru. V juniorce jsem se začal rozhodovat, zda v něm budu pokračovat nebo se vydám cestou vzdělání a trenérství. Nakonec vyhrála ta druhá varianta a já jsem za to zpětně rád. V osmnácti letech jsem musel podstoupit operaci kyčlí a i kvůli tomu to už tenkrát na žádnou dlouhou kariéru nevypadalo.
Když jste mluvil o těch dvou cestách, přemýšlel jste třeba i o nějaké “nehokejové”?
Už od svých sedmnácti letech jsem na Kladně pomáhal bráchovi trénovat od dětiček až po ty větší, takže mě to k tomu nějak vedlo. Když hokej nemůžete hrát, ale chcete u něj zůstat, tak se to nabízelo. Byla to skvělá příležitost při studiu na FTVS.
Co všechno máte vystudované?
Začal jsem na kladenském sportovním gymnáziu. Potom jsem přešel na FTVS, kde jsem dokončil bakalářské studium a následně také to magisterské v oblasti tělovýchova a sport. Ještě jsem si dodělal malý doktorát PhDr, rovněž na FTVS, a tentokrát z filozofie. To je v tuto chvíli kompletní výčet dosaženého vzdělání.
Velmi brzy jste český hokejový rybníček opustil. Cítil jste, že se v zahraničí můžete více obohatit?
Do Kanady jsem poprvé odešel zhruba v jednadvaceti a hlavním důvodem byl jazyk. Samozřejmě jsem se chtěl učit od kanadských trenérů, vidět jejich práci a sledovat, co je nového. Věděl jsem, že kdybych zůstal tady v Čechách, tak mě to vesměs moc neposune. Potom, co jsem se vrátil, dostal jsem na Kladně možnost trénovat u juniorů a následně u dorostu, nabídka přišla také z druhé německé ligy. Bylo to těžké rozhodování mezi setrváním v komfortní zóně doma na Kladně a odchodem do Německa. Nakonec jsem tam rok působil a potom jsem zase řešil další možnosti. Naskytla se šance vrátit se zpět do Kanady, a tak jsem šel. Žádné z těch rozhodnutí nebylo jednoduché, ale zpětně je všechna hodnotím jako ta nejlepší.
V Kanadě jste působil u dospělých nebo u mládeže?
Napoprvé jsem byl u juniorů na střední škole. Byli tam junioři ale především také hráči Midget Major level AAA, což je v podstatě elitní kategorie dorostu pro hráče U18, takže pro mě skvělá zkušenost. A teď podruhé už jsem byl v Junior-A u těch nejstarších hráčů do dvaceti let.
Takže anglicky zřejmě umíte, co další jazyky?
Ano, anglicky mluvím. Německy něco málo rozumím, přeci jen jsem se to učil jen rok a na základní škole měl jen angličtinu. Také jsem měl na škole ruštinu, což byl takový snazší jazyk. Němčinou jsem ale, co se hovoru týče, nepolíbený. (smích) Pár slov samozřejmě umím, ale že bych se s někým domluvil… To nevím.
Jazyk jste se tedy naučil, po životné stránce vám to působení jistě také něco dalo. Kde jste konkrétně byl?
Ohromně moc, každá země mi dala něco z toho svého. Byl jsem v kanadské provincii Saskatchewan a působil jsem v lize SJHL, říká se tam tomu zkráceně SJ. Nebyla to nejvyšší liga v Kanadě, to ne. Pod těmi profesionálními známými jako CHL jsou ještě neprofesionální a tam patří British Columbia Hockey League (BCHL), Alberta Midget Hockey League (AMHL) a SJ je taková třetí nejvyšší soutěž mezi těmi neprofesionálními. Je určená pro hráče, kteří chtějí na univerzitu do americké NCAA D1.
Jak prestižní je taková mládežnická soutěž v Kanadě? Přeci jen, většina fanoušků u nás má povědomí jen o té profesionální juniorské soutěži CHL.
Hokej tam berou velmi vážně. V té lize, kde jsem působil, hraje spousta mladých hráčů, kteří jsou ještě na střední škole a měli by tak hrát v Midget kategorii. Nicméně oni už hrají v téhle lize mezi juniory a když dodělají střední školu, tak přecházejí do BCHL nebo rovnou do Ameriky na univerzitu. Je to ohromně prestižní soutěž, každý hráč se tam svými výkony snaží dostat k co možná nejlepšímu stipendiu, aby studium stálo rodiče méně peněz.
Síto je tam předpokládám velmi přísné…
Velmi přísné a ne každý na svůj cíl dosáhne, ale mají to takhle nastavené. Dostáváme se tu také k tomu kulturnímu rozdílu, že oni mají placené vzdělání, zatímco my tady máme do sedmadvaceti let všechno zdarma. Pro kanadské rodiče jsou to velké náklady, takže ti kluci si tam musí všechno zasloužit.
Ve vašem životopisu najdeme také návštěvu Číny. Jak na ni vzpomínáte?
Byl jsem tam dokonce dvakrát. Naposledy společně s našimi trenéry, kdy jsme tam dělali speciální kemp. Také jsme tam v minulosti vyjeli s kladenskou juniorkou, doplnilo nás i pár hráčů z A týmu. V juniorce s námi tehdy byl třeba i Adam Kubík, Jirka Ticháček, Matyáš Filip nebo Dan Kružík, ti všichni dnes hrají extraligu. Museli jsme tam tenkrát odehrát zápasy proti čínskému národnímu týmu a museli jsme čtyřikrát vyhrát, aby se spokojili s tím, že tady u nás budou hrát jen druhou ligu, v praxi tedy tu třetí. Původně chtěli dokonce hrát v Chance lize, ale bylo jim sděleno, že to prostě nejde.
Sportovně to asi překvapení nebylo, kulturní šok ale určitě, že?
Bylo to úžasné. Každému bych tu zkušenost doporučil, aby se tam alespoň jednou za život podíval. Je to úplně něco jiného, na co tady u nás v Evropě nejsme zvyklí. Asie je hodně odlišná, nevím, jestli bych tam mohl žít, ale navštívit to je prostě skvělé.
Proč jste se po takových zkušenostech rozhodl vrátit zpět do Čech a působit v Mladé Boleslavi?
Měl jsem ještě možnost zůstat v Kanadě, ale už jsem si říkal, že jsem byl dlouho od rodiny. Navíc jsem si našel i přítelkyni, která je tedy ještě v zámoří, také ona se ale vrátí zpět. Původně jsem si myslel, že se vrátím jen do Evropy a ne konkrétně do Čech. Naskytla se mi ale tato příležitost, navíc ještě v klubu, jakým je Mladá Boleslav. To se prostě neodmítá. Jsem moc rád, že tady můžu být a mám možnost týmu pomoci k tomu, aby dosáhl dobrých výsledků.
Už jste s novými kolegy řešil svou roli v trenérském týmu?
Ano, už jsme o tom spolu hovořili. Zatím tu ale pobíhám necelý týden, takže se spíše postupně seznamuji s klukama a lidmi okolo. Ten rámec věcí, které mi budou svěřeny už mi byl naznačený, ale ještě je čas.
Děkujeme za rozhovor.