Sviatoslave, jak a kdy ses do Mladé Boleslavi dostal?
Přišel jsem sem s mamkou, Sašou Ždanovem (Oleksandrem Zhdanovem, pozn. red.) a jeho mamkou na začátku války v únoru 2022. Od té doby jsem tady.
A odkud jste tenkrát přišli?
Žili jsme v ukrajinském městě Dnipro, kde jsem vyrostl a od malička tam hrál hokej.
Určitě ti pomohlo mít tu s sebou Oleksandra. Znali jste se už předtím, než jste společně přišli do Bruslařského klubu?
Řekl bych, že ano, pomohlo mi to, protože jsme si mezi sebou rozuměli snadněji, než jak tomu bylo s ostatními. Známe se společně se Sašou od nějakých sedmi nebo osmi let, kdy jsme spolu začali hrát v jednom týmu.
S hokejem jsi tedy začínal u vás na Ukrajině. Kdo tě k němu přivedl?
Hokej hraju vlastně už od svých čtyř let. Přivedla mě k němu mamka a také přítel mojí tety. On sám hokej nehrál, ale měl ho vždy rád a jeho syn – můj bratranec – ho hrál. Mně bavilo se na něj koukat, a tak jsem si šel zabruslit a zamiloval si to.
Na rozbruslení před utkáním v Karlových Varech v juniorské kategorii, foto: Juniorský hokej
Jsi tu už více než tři roky, tak jak sis na zdejší prostředí zvykl?
Myslím si, že dobře. Ze začátku jsem byl nervózní. Můj první rok byl asi nejtěžší, protože jsem vůbec neuměl česky. Snažil jsem se mluvit tak nějak anglicko-česky a moc mi to nešlo. Teď už jsem si na to navykl, naučil se a už si můžu klidně povídat.
To mohu potvrdit, jde ti dobře. Dělalo ti to na začátku velké problémy?
Byl to problém. Ale nakonec se to začalo zlepšovat docela rychle, protože čeština, ukrajinština i ruština jsou si jazykově podobné. I to mi asi pomohlo.
Ono to má dvě roviny. S dorozumíváním v běžném životě to asi bylo horší než s kluky v kabině, ne?
Měli jsme štěstí, protože jsme se v jednom ročníku potkali se spoluhráčem Jirkou Mokrým, který už bohužel hraje jinde. On uměl dobře rusky a samozřejmě česky, takže s ním jsme to v kabině dokázali kombinovat a on nám pomáhal. I díky tomu jsem se potom naučil dobře česky a zlepšil se v komunikaci i mimo hokejovou kabinu.
Nedílnou součástí tvého pobytu tady bylo i vzdělávání. Jak to máš se školou?
Po příchodu jsem osmou třídu odchodil na ukrajinské škole, kterou už si moc nepamatuju. A do deváté třídy jsem přestoupil na 3. základní školu, na kterou chodili i další hokejisti od nás z týmu. Byl jsem tam ve třídě s Horysem (Vojtěchem Horou, pozn. red.). Teď chodím na Střední zdravotnickou školu tady Mladé Boleslavi. První ročník už mám za sebou a po prázdninách v září nastupuji do druhého.
Před utkáním semifinále Extraligy dorostu s Karlovými Vary, foto: Juniorský hokej
Když se dostaneme oklikou zpátky k hokeji, kdo z trenérů tě nejvíce ovlivnil?
Určitě to bude Martin Škaloud, který mě trénoval v devítce a pak i dva roky v dorostu. S ním jsem si dobře rozuměl, takže to bude on.
Říkal mi, že tě prý vždycky něco bolelo, když se mělo jít běhat. Pak se šlo něco hrát a byl jsi v pořádku. To sedí?
(smích) No párkrát se to asi stalo, ale bylo to jen tehdy, pokud mě něco opravdu bolelo.
Na druhou stranu si z jeho vyprávění pamatuji, že jste prý se Sašou byli velmi dobří takřka ve všech možných hrách. Ve fotbale a podobně...
To já asi nedokážu říct. Ale může to být tím, že jsme na Ukrajině snad na každém tréninku měli nějakou hru a zlepšovali se tak v nich. Hráli jsme hokej na půlce hřiště a na suchu mimo led se potom hrálo všechno možné, což nás bavilo.
Jaký byl vlastně rozdíl mezi hokejem v osmé třídě na Ukrajině a tady u nás v Čechách?
Hokej u nás na Ukrajině určitě nebyl tak kvalitní jako tady. Měli jsme tam dohromady jen šest týmů a tady jich bylo hned několikrát víc, takže tu byla o dost větší konkurence a tím i lepší hokej.
S Filipem Matějkou při oslavách titulu v Extralize 9. tříd na jaře 2023, foto: Jan Běhounek
V devítce jste s ročníkem 2008 oslavili titul. Jak na vzpomínáš na finále?
To se nedá zapomenout, byla to skvělá jízda. Ve finále se tehdy hrálo proti Liberci. Doma jsme s nimi remizovali a druhý zápas se vyhrálo u nich o gól nebo o dva, takže to nemohlo být lepší. Tenkrát jsme si to užili a cestou zpátky hodně slavili. S klukama na to dodnes rádi vzpomínáme.
A v dalším roce jste vyhráli i Extraligu dorostu. Jaká byla ta sezona pro tebe a ostatní prvoročáky?
Začátek pro nás mladší nebyl jednoduchý, protože nás tam bylo hodně a museli jsme se staršími kluky bojovat o místo v sestavě. Mně se to nakonec povedlo, ale pořád se mi nedařilo tak, jak jsem chtěl. Pamatuju si, že jsem dlouho sbíral jen nahrávky a vůbec mi to tam nepadalo. Na gól jsem čekal opravdu dlouho. Tehdy mi hodně pomohl trenér Škaloud, který mě uklidňoval a radil mi, abych na to přestal myslet. Zabralo to a pak už přišly i góly.
Cítili jste v týmu šanci na úspěch v průběhu sezony nebo to přišlo až s těmi postupy v play off?
Týmově se nám nedařilo hned na začátku, ale zase jsme se zlepšovali a zlomilo se to po postupu do nadstavby. Tam jsme si začali věřit, že bychom to mohli někam dotáhnout a třeba i něco vyhrát. V play off už to bylo jen silnější.
Určitě si pamatuješ na pátý zápas semifinále v Karlových Varech a moment s přejížděním čáry...
To si asi taky budu pamatovat dlouho. Tu čáru nám tenkrát přejížděli i tady u nás v Boleslavi a trenér nám u videa ukázal, abychom jim to u nich před rozhodujícím zápasem zatrhli. Chtěli jsme jim tím prostě ukázat, že se jich nebojíme a nic jim nedáme zadarmo. Vyjeli jsme jim naproti a sekali je hokejkami, což se jim moc nelíbilo. A asi to pomohlo, protože jsme potom od začátku hráli dobře, dali góly a nakonec vyhráli.
S Rostislavem Šilhavým při oslavách titulu v Extralize dorostu na jaře 2024, foto: Jan Pavlíček
V uplynulé sezoně z toho byl konec ve čtvrtfinále. Jak si to po dvou titulech za sebou prožíval? Bolelo to?
No pořád mě to ještě mrzí. Na začátku jsme si věřili, že můžeme znovu vyhrát. Možná i to nám ale nakonec nepomohlo a svazovalo nás to. Měli jsme sice dobrý začátek, ale potom se přestalo dařit. Je to velká škoda, že jsme Třinec nedokázali porazit a z týmového pohledu to nedopadlo nejlépe. Vůbec se nám v zápasech u nich nedařilo. Vždy jsme brzy dostali gól a pak už nevyrovnali. Škoda.
Z osobního pohledu to ale nebyla špatná sezona, že? Produktivita v dorostu, první starty a gól i mezi o čtyři a někdy až o pět let staršími juniory...
To ano. Trochu jsem se toho skoku nahoru bál, protože ti kluci tam byli o dost starší a hlavně větší. Ještě když vezmu to, jak jsem sám malý. Hokej se hrál hodně do těla a celé to bylo takové silovější, než jak je to v dorostu. Ale šlo se s tím vyrovnat a pak už to pro mě bylo jednodušší.
Za ty tři roky v Čechách a konkrétně tady v Boleslavi, kde na sobě cítíš největší pokrok?
Jako první mě hned napadne bruslení. Na Ukrajině jsme se tomu nevěnovali tolik, spíše jsme byli zaměření na herní myšlení. Kromě bruslení bych asi řekl, že se mi tu podařilo zesílit. No a životně. Začal jsem se víc soustředit jen na hokej a na svůj výkon.
Kdybys měl vybrat největší zážitek za tu dobu u nás, co by to bylo?
Titul s devítkou. Jednoznačně. U nás doma na Ukrajině jsme už také něco vyhráli, ale nebyl to tak velký zážitek jako tady.
S Matyášem Piskačem na rozbruslení před utkáním Extraligy dorostu na Spartě, foto: Juniorský hokej
Máš představu o tom, kam bys to chtěl jednou dotáhnout?
Asi to budu mít stejné jako ostatní - jednou bych si chtěl zahrát v NHL.
Sleduješ ji?
Samozřejmě. Když to vychází časově, tak se podívám na celý zápas. No a jinak vždycky ráno při snídani sleduju alespoň sestřihy.
Máš tam třeba nějakého hráče, kterého sleduješ a snažíš si od něj něco převzít?
Speciálně se koukám na Brada Marchanda. On je skoro stejně malý jako já. (úsměv) Vždycky dohrává souboje a dokáže se dostat soupeři pod kůži. Poradil mi to vlastně i trenér v reprezentaci, abych se na něj koukal a zkoušel hrát jako on. Dost mě to baví.
Jak jsi trávil léto?
Byli jsme se podívat doma na Ukrajině. Popravdě jsem se tam bál jet, protože tam ještě pořád létají rakety a neuklidnilo se to. Nakonec jsem to tam ale zvládl a nic špatného se mi nestalo. Mohl jsem si tam zajít i na led, takže jsme si společně s kamarády byli několikrát zahrát hokej. Jezdil jsem i za svým bývalým trenérem a hrál spoustu her, takže jsem si odpočinul a mohl na chvíli vypnout.
Spolu s Markem Vlasákem a Petrem Hanyšem utvořili v loňském ročníku DHL extraligy juniorů mladou a údernou útočnou trojici, foto: Martin Voltr
Přípravné zápasy se blíží a první soutěžní zápas také. Už jste znovu v procesu?
Začali jsme trénovat v úterý a teď už makáme. Za týden už nás čekají první zápasy proti Hradci a Kolínu.
Jaké jsou tvé cíle do nadcházející sezony?
Chtěl bych s týmem znovu dosáhnout na nějaký úspěch. Samozřejmě bych chtěl vyhrát nějaký pohár, protože jsme si na to před lety navykli. Nebo si aspoň zahrát finále. Bude to těžké, ale stát se může všechno a můžeme to zvládnout. Z osobního pohledu chci nasbírat co nejvíce bodů a hodně hrát. To je takový logický cíl pro útočníka.
Děkujeme za rozhovor a ať se daří.