Jáchyme, jaké je to poprvé v kariéře měnit působiště a opouštět mateřský klub?
Je to pro mě pořád trochu šok, ale těším se na další životní výzvu. Bude to pro mě něco úplně nového. Tady v Boleslavi jsem vyrůstal, zažil jsem tu spoustu skvělých momentů, měl všechno a všechny blízko. Bude to pro mě velká změna. Těším se ale na to, že poznám nové lidi a kulturu.
Jak se to celé seběhlo?
Byl jsem ještě před začátkem sezony přesvědčený o tom, že bych to chtěl někde venku zkusit. Myšlenkami jsem směřoval do Ameriky, ale vůbec jsem nevěděl kam. Nakonec se mi ozvaly dva týmy z USHL, takže jsem si mohl i vybírat a nakonec se rozhodl pro Dubuque. Přišlo mi to jako nejlepší volba. Kvalitní organizace. Párkrát jsme si zavolali, dohodli se a teď tam odcházím.
Existovala i nějaká možnost, že bys tady v Bruslařském klubu ještě zůstal?
Ano, ta možnost tu byla. Měl jsem z klubu konkrétní nabídku, za kterou zpětně děkuji, ale řekl jsem si, že to prostě chci zkusit. Ať už kvůli samotnému hokeji nebo i jazyku.
Co ti bude nejvíce chybět?
Měl jsem tady úplně všechno, takže dalo by se říci, že to všechno mi bude chybět. Rodina, kamarádi, lidi okolo, hokej a taky stadion. Ten asi nejvíc, protože jsem na něm strávil velkou část života.
Za ta léta si tu zažil spoustu věcí. Jaká z nich ti směrem k dnešku dala vůbec nejvíce?
Když to vezmu hokejově, tak to asi bude šestá třída, kdy jsem během Memoriálu Gustava Lachmana šel z útočníka na obránce. Trénoval nás tehdy pan Lejsek s Martinem Škaloudem a pan Lejsek to tenkrát hodně točil, hrál jsem na křídle, na centru a jednou jsem si právě zahrál i na pozici obránce. Martina Škalouda napadlo, že bych byl obráncem natrvalo. Útoční obránci tehdy letěli, takže jsem s tím souhlasil a šel z centra na beka. Domluvili jsme se na tom, že to pro mě bude lepší a zpětně jsem za to opravdu rád. Nakonec jsem u toho zůstal až dodnes a baví mě to. Co se týče lásky k hokeji, tak nejvíce mi v tomto směru dali pan Vlasák s panem Křiváčkem, bez nich by má kariéra také nebyla taková, jaká je.
Jáchym Průšek při druhém utkání série o bronz Extraligy dorostu na jaře 2023, foto: Ronald Hansel
Hodně hráčů dnes odchází do ciziny už v dorosteneckém věku, ale to není tvůj případ. Měl jsi třeba v minulosti i ty nějakou možnost odejít? Pokud ano, tak proč jsi to neudělal? Cítíš, že jsi byl schopen udělat posun i v našem klubu bez toho, abys odcházel?
Určitě jsem se dokázal posunout i tady v našem klubu. Zůstával jsem tady i kvůli škole, ale primárně to bylo hlavně kvůli hokeji. Po celou dobu jsem cítil od klubu důvěru. Věděl jsem, že tu při mně vždycky stáli, věřili mi a mysleli to se mnou dobře. Neuvažoval jsem o tom, že bych šel jinam nebo ven. Nějaké nabídky jsem měl už v dorostu, ale jednoznačně jsme si vyhodnotili, že mi tu vlastně vůbec nic nechybí a nemám důvod něco měnit. Navíc to tady mám rád, a to také dělá hodně, takže opravdu nebyl sebemenší důvod odcházet.
Bereš jako úspěch, že si tě v zámoří takhle všimli?
Jako úspěch to určitě beru. Cením si toho vlastně mnohem více i proto, že jsem předtím neprošel draftem. Takhle vím, že ten klub měl o mě zájem a sledoval mě, i když měl na výběr ze spousty dalších. Za to jsem moc rád. A ještě nebyl jeden, byly dva, takže jsem měl na výběr.
Vím, že mládežnický hokej v zámoří sleduješ. Co bys řekl k USHL?
Vím, že hodně hráčů z USHL chodí na univerzity. To byl hlavní důvod, proč jsem chtěl spíše tam, než do kanadské juniorky. Zároveň se v posledních letech zvyšuje počet draftovaných hráčů, kteří tou ligou prošli. Celé to tam je na profesionální úrovni a jsou tam super fanoušci. Hokej je hodně fyzický, rychlý a je tam malé hřiště. Bude to náročné, ale jsem na to připravený.
Dubusque by měl být jedním z favoritů soutěže. Co všechno už o svém novém týmu víš?
Už když jsem s nimi byl ve spojení, tak předesílali, že letos chtějí vyhrát Clarke Cup (pohár pro vítěze USHL, pozn. red.). Jsou velmi ambiciozní, už pětkrát se jim ho podařilo vyhrát a několik let se teď pokouší o to, aby ho vyhráli znovu. I co jsem se bavil s ostatními kluky, tak je známo, že tam tolik nehledí na mládež a vývoj, prostě to staví a jedou na vítězství. Těším se na to. Jsem rád, že v takovém týmu budu a snad se nám povede nějaký úspěch udělat.
Jáchym Průšek při utkání juniorské DHL extraligy v lednu 2024, foto: Ronald Hansel
Budeš tam mít i českého spoluhráče v osobě exlibereckého brankáře Vojtěcha Hambálka, už jste spolu v kontaktu?
Několikrát jsme si už psali, protože se z českého prostředí známe. Co mi říkal, tak je to tam skvělé. Parádní místo, dá se tam lyžovat, hrát golf nebo tenis. Je tam vlastně všechno. Město je takové starší, ale zároveň čisté a trenéři jsou prý také fajn. Takže se moc těším.
Jak jsi na tom s angličtinou, zvládneš se domluvit?
Věřím, že ano. Zatím se s nimi komunikovalo dobře, rozuměl jsem a zvládal jsem to. Samozřejmě je to jiné, než to potom bude na ledě. Myslím si ale, že tady bych problém neměl mít.
Jaký je aktuální plán tvých dnů, co tě čeká?
Dneska (rozhovor vznikal ještě před pátečním úvodním zápasem juniorů, pozn. red.) se jedu podívat na Slavii na naší juniorku a trochu kluky podpořit. Začíná jim sezona a já věřím, že se jim povede vstoupit do ní správnou nohou a vyhrají. Potom si chci ještě nakoupit a v sobotu ráno už odlétám do zámoří.
Když jsme se dostali k juniorce, jak vzpomínáš na poslední sezonu? Pamatuju si, že jsi před svou první reprezentační akcí utrpěl zranění a hrozilo, že už si nezahraješ...
Ano, zranil jsem se tři dny před odjezdem na nároďák. Stalo se mi to na tréninku, bylo to nešťastné a nechtěné. Měl jsem zlomené zápěstí. Ze začátku jsem byl naštvaný, protože to pro mě měl být vůbec první reprezentační sraz. A ještě dvacítka. Pak jsem se začal soustředit na to, abych aspoň stihl naskočit do play off. Nedávali mi moc velké šance, většina lidí říkala, ať už to pustím z hlavy, že pro mě sezona skončila. Já jsem se ale nevzdával a v hlavě jsem věřil, že to ještě stihnu. Chodil jsem trénovat a pracoval na fyzičce, což mi potom hrozně pomohlo. Měl jsem obrovskou chuť do toho ještě vlítnout a pomoci klukům. Ještě potom, co jsem viděl první dva zápasy předkola s Jihlavou. Viděl jsem, že jsou hratelní a strašně mě vadilo, že tam nemůžu být. Řekl jsem panu Hakenovi, že jsem připraven a třetí zápas doma už chci hrát. Musel jsem teda mít ortézu, ale nějak to šlo.
S Jihlavou jste obraceli stav série a nakonec jste postoupili, i když se vám už moc nevěřilo...
Nakonec se nám to povedlo. Bylo to hlavně díky všem klukům, celému týmu. Od začátku jsme věřili, že jsme schopni to zvládnout. Sezona sice nebyla úplně dobrá a moc se nám nevěřilo. Měli jsme ale dobrou partu, všichni jsme se mezi sebou bavili a v tom týmu nebyl vůbec nikdo navíc. A to není pravidlem. Možná i proto jsme si tolik věřili. I když jsme potom skončili ve čtvrtfinále s Kometou, myslím, že jsme zanechali dobrý dojem. Ten tým nebyl nakonec tak špatný, jak se o něm v průběhu sezony říkalo.
Jáchym Průšek při třetím utkání série předkola s Jihlavou na jaře 2025, foto: Martin Voltr
Jak vzpomínáš na rozhodující pátý zápas na malé jihlavské hale?
To bylo opravdu něco. Pamatuju si z toho pořád několik živých momentů. Byly tehdy dvě minuty do konce a prohrávali jsme 0:2. Seděl jsem už na střídačce s helmou dole a nechtělo se mi na led. Začal jsem to v hlavě vzdávat a myslím, že jsem nebyl sám, kdo byl přesvědčený o tom, že je konec. Pak ale přišly obrovské emoce, Vojta Malínek s Adamem Vlasákem to tam pověsili a celé se to otočilo. Za dvě minuty na to jsme před prodloužením všichni věděli, že to urveme. Ta energie byla najednou proti Jihlavským úplně někde jinde. Šok. Asi na ten zápas nikdy nezapomenu a ostatní kluci to mají určitě podobně.
Nakonec to všechno dobře dopadlo. Nepřišel jsi ani o reprezentaci a s dvacítkou jsi byl ve Vierumäki. Jak na to vzpomínáš?
Ano, v létě jsem byl s dvacítkou ve Finsku. Neřekl bych, že jsem se toho na začátku úplně bál, ale měl jsem z toho obrovský respekt. Reprezentace byla vždycky mým snem a tohle bylo poprvé. Už na trénincích jsem se ale cítil dobře, od trenérů jsem dostal důvěru a byl jsem ve druhé lajně. Po prvním zápase s Finskem, který jsme bohužel prohráli 1:4 za mnou přišel trenér a řekl mi, že jsem odehrál super zápas. Prý to často nedělá, takže to potěšilo a dodalo mi to další sebevědomí. Jeden ze spoluhráčů v obraně potom vypadl a proti Švédsku a Slovensku jsem se už dostal i na přesilovku. Bohužel jsem pak kvůli dalšímu zranění nedohrál. Přetrhl jsem si vazy v koleni. Stalo se mi to v zápase se Slovenskem, když jsem dostal náraz koleno na koleno a odnesly to vazy. Nakonec jsem domů letěl s ortézou. Teď už je to ale v pořádku a můžu naplno trénovat.
Vím, že je na to ještě brzy a může to ovlivnit hodně faktorů, ale přeci. Připadá pro tebe v úvahu vracet se ze zámoří někam jinam?
Nedokážu si to vůbec představit a vlastně ani nad takovou možností nechci vůbec přemýšlet. Samozřejmě. Stát se může cokoliv, ale když v budoucnu dostanu od Boleslavi nabídku, určitě nezapomenu na to, jak se tady ke mně lidé chovali. Jsem Boleslavák, takže nic jiného v plánu nemám.
Děkujeme za rozhovor a ať se daří.