Sportovní fyzioterapie je péče o tělo i duši sportovce, říká Petr Routner

Předně, děkuju za pozvání k rozhovoru. Aktuálně jsem mimo jiné fyzioterapeutem u hokejového týmu v Mladé Boleslavi. Býval jsem sportovec – tenista. A protože tenis nevyšel tak, jak jsem plánoval, dostal jsem se ke studiu fyzioterapie. Moje máma byla primářkou na FN Vinohrady, takže k medicíně jsem měl odmala blízko. Už při studiu jsem začal spolupracovat jako fyzioterapeut s bývalými spoluhráči a kamarády tenisty, se kterými jsem předtím jezdil na turnaje, a tam se to celé nastartovalo.

Tenis nevyšel, jak jste plánoval… Co to pro vás znamenalo dál?

Máma si vždy přála, abych byl lékařem. A když nevyšel tenis, nevěděl jsem v tu chvíli, co budu dělat dál. Ze začátku jsem se medicíně dokonce bránil – na střední jsem totiž měl individuální plán, nebyl jsem zrovna nejvzornější student. Ale uvědomil jsem si, že se nějak živit musím. Navíc spousta hráčů mi říkala, že by bylo skvělé, kdybych s nimi mohl spolupracovat, protože nikoho takového neměli. Tehdy byla sportovní medicína v plenkách a mě sport bavil. Tak jsem si řekl, že to zkusím, kousnu se a půjdu do toho.

Takže cesta ke sportovní medicíně vedla oklikou přes profesionální sport…

Ano. Bohužel jako aktivnímu sportovci mi to nevyšlo, jak jsem plánoval. Nebyl jsem tak úspěšný jako moji vrstevníci, se kterými jsem jezdil na turnaje. V určitém bodě mi pak studium přišlo jako logická cesta, která se nabízela. Zpočátku jsem ho nebral úplně vážně, ale postupem času, kdy jsem získával více vědomostí, mě to začalo bavit víc a víc.

Musel jste se tedy vyrovnat s tím, že nebudete profi sportovec, jak jste původně plánoval. Jak těžké to bylo a co vás nakonec nastartovalo pro novou kariéru?

To pro mne bylo asi to nejtěžší. První rok na výšce si pamatuji dodnes, ten byl nejhorší. Viděl jsem, jak spoluhráči, se kterými jsem tehdy hrál – jako Radek Štěpánek, Jirka Vaněk, Honza Hernych – stoupají žebříčkem, a já tam najednou nebyl. To mě dost zasáhlo. Každý se s něčím takovým vyrovnává jinak. Já se tehdy uzavřel do sebe a nechtěl jsem se o tom s nikým bavit.

Co bylo tím momentem, kdy jste se dokázal posunout dál?

Hrál jsem 4. ligu v Německu. Tenis je náročný sport – sice jsem si něco vydělal, ale ne tolik, abych se tenisem mohl živit a dál objíždět turnaje. Řekl jsem si, že takhle to opravdu nejde. Rodiče neměli peníze na to, aby mě mohli dál dotovat, takže jediná volba byla začít studovat. A tam se to celé zlomilo.

Kariéra fyzioterapeuta

Pojďme trochu zmapovat vaši kariéru fyzioterapeuta. Kde jste působil a jak se vaše práce vyvíjela?

Svou profesní dráhu jsem měl rozloženou na dvou rovinách – působení u sportovců a na ambulantní klinice. Byl jsem i osobním fyzioterapeutem Honzy Hernycha, tehdy byl na vrcholu kariéry, pohyboval se kolem 50. místa na ATP. Bohužel to bylo v době, kdy jsem s fyzioterapií teprve začínal.

To musela být poměrně velká výzva, skočit hned mezi špičkové sportovce.

To ano. Víceméně jsem do toho šel rovnýma nohama, což byla na jednu stranu velká výzva, ale na druhou stranu jsem v té době ještě neměl tolik zkušeností a vědomostí. S Honzou jsme se o tom později i bavili. Zpětně to hodnotím tak, že jsem mu nepomohl tak, jak by si on představoval a potřeboval. Ale pojí nás i dnes velké přátelství.

Takže vaše první zkušenosti byly především s tenisty?

Ano, jsem bývalý tenista, takže to bylo přirozené. Začal jsem spolupracovat s hráči na Štvanici, působil jsem jako fyzioterapeut u extraligového týmu ČLTK. Dělal jsem několik sezon extraligu a asi osm let jsem pracoval na turnaji Prague Open. Byly to pro mě neocenitelné zkušenosti. Sportovní medicína byla tehdy ještě v plenkách, takže to často byla práce metodou pokus – omyl. Přestože jsem se snažil vzdělávat se a okoukával jsem práci zahraničních fyzioterapeutů, i tak jsem později zjistil, že oni se to učili až praxí.

Od tenisu jste se tedy později přesunul i do jiných sportů, že?

Ano. Po spolupráci s tenisty jsem se na nějakou dobu přesunul čistě do ambulantní sféry, kam za mnou sportovci dojížděli. A pak se naskytla příležitost pracovat u Prague Golf Team – to byl špičkový tým, který sdružoval čtyři nejlepší české golfisty u nás. Začal jsem pracovat s úplně jiným typem sportovců. Tehdejší kondiční trenér golfistů Lukáš Stránský byl současně i kondičním trenérem fotbalistů Dukly, a právě on se mě zeptal, jestli bych nechtěl zkusit práci fyzioterapeuta u nich. Nakonec jsem u A týmu mužů Dukly strávil pět let.

Jestli správně chápu, tak tam jste se poprvé dostal ke kolektivnímu sportu.

Přesně tak. Do té doby jsem pracoval hlavně s jednotlivci – tenisty, atlety nebo plavci. Práce u kolektivního sportu je zase trochu jiná. Po skončení na Dukle jsem dostal nabídku od Davida Čermáka z Kladna, abych působil jako fyzioterapeut u hokejového týmu. Nabídku jsem přijal, ať už kvůli osobě Jaromíra Jágra, legendy českého hokeje, nebo Tomáše Plekance, další legendy. Přišlo mi neuvěřitelné mít možnost pracovat s takovými lidmi. Strávil jsem tam dva roky a pak přišla nabídka z Boleslavi, kde jsem doteď.

Krom A týmu Boleslavi jste také působil jako fyzioterapeut reprezentace U18, že?

U předchozího angažmá na Kladně mě oslovil tehdejší a i současný trenér David Čermák, který byl tou dobou koučem národního týmu U18. Projevil zájem se mnou spolupracovat a domluvili jsme se. K reprezentaci osmnáctek jsem se dostal v sezoně 2023/24, pro další rok se reprezentační tým změnil a už jsme se nedohodli.

Tenis, golf, atleti, hokej...To jsou úplně odlišné sporty. Člověk se musí přeorientovat na jiný typ zátěže sportu, nebo ne?

Ano, je to tak. Tenis i golf jsou nekontaktní sporty, zatímco fotbal a hokej – ten speciálně, jsou kontaktní. Druhy zátěže i zranění jsou jiné. Při přechodu od golfu k fotbalu jsem si musel načíst spoustu materiálů o typických zraněních ve fotbale. Přestože jsem sportovní fanoušek a rád se dívám na různé sporty, víc než pravidla mě tehdy zajímala četnost a charakter úrazů.

Než se naplno budeme věnovat hokeji – co rád děláte ve volném čase, když zrovna neřešíte zdravotní stav pacientů?

Snažím se ho využívat aktivně, protože jsem bývalý sportovec a pohyb potřebuji – dnes už i kvůli zdraví. Rád lyžuji, hraju golf, chodím si zaběhat i zacvičit. Navíc vyučuji na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy, takže ve svém volném čase často pročítám i materiály budoucích kolegů, kterým vedu diplomové nebo bakalářské práce nebo jim naopak dělám oponentury. Aktivit je opravdu dost, ale pro mě je to práce, která mě naplňuje.

Fyzioterapeut u hokejového týmu

Pojďme se nyní věnovat hokeji. Pokud byste to mohl shrnout, co vše obnáší práce lékaře nebo fyzioterapeuta v extraligovém týmu?

Je to poměrně široké spektrum činností. Začíná to u zařizování vyšetření – a to nejen pro hráče, ale občas i pro jejich rodinné příslušníky (úsměv). Patří sem i určitá psychologická podpora, protože někdy jsou ty situace opravdu složité. Dál to zahrnuje i diagnostiku, která mě osobně baví nejvíc. Od toho, kdy musím přijít na to, co tomu hráči vlastně je, po navržení postupů v tréninku ve spolupráci s kondičními nebo s hokejovými trenéry. Řešíme spolu i stravování – třeba při virózách nebo delších zraněních je důležité, aby hráči nepřibírali nebo naopak neztráceli váhu. Při zápasech jsem samozřejmě na střídačce, kde pomáhám i kustodům. Činností je hodně, ale baví mě, že je to pestré.

Spousta lidí si pod pojmem sportovní lékař představí někoho, kdo pracuje se sportovci, ale ono to tak úplně není, že?

Sportovní lékař je podle definice České společnosti pro tělovýchovné lékařství ten, kdo provádí sportovní prohlídky. V Česku je situace trochu komplikovaná. Lékaři, kteří působí u hokejových týmů, nejsou většinou sportovní lékaři, ale ortopedi, chirurgové nebo jiní kliničtí specialisté. V jiných zemích, například v severských státech nebo v Americe, je to jinak – tam existuje specializace přímo na sportovní medicínu. Podobně je to i u sportovních fyzioterapeutů. Na fakultách se obor sportovní fyzioterapie zatím nevyučuje, i když se s kolegy snažíme o to, aby se zavedl. Sportovní fyzioterapeut je tedy ten, kdo přímo spolupracuje se sportovci, ale aby tu práci mohl dělat kvalitně, musí si sám aktivně doplňovat vzdělání – absolvovat odborné kurzy, číst studie a pracovat nad rámec běžné práce.

Jak vypadá vaše typická rutina během sezony a mimo ni?

Upřímně, rutina se zas tolik nemění. Spíš se mění typ práce – mimo sezonu se objevují jiná zranění než v průběhu sezony. Už dopředu víme, že když hráči přijdou po dovolené nebo na začátek suché přípravy, můžou mít typické problémy pro tenhle úsek roku. V sezoně jsou zase jiná, kontaktní a únavová zranění. Takže práce jako taková je podobná, jen se mění její charakter. Není to tak, že by práce fyzioterapeuta nebo lékaře byla extrémně rozdílná.

Jste v kontaktu s týmem každý den?

Ne úplně každý den, většinu týdne ano – od úterý do pátku. O víkendech na zimáku nejsem, pokud se nehraje zápas, ale mám domluvu s vedením, že když nejsem na stadionu, mohou za mnou hráči přijít na kliniku na Černém Mostě. Často to funguje tak, že dopoledne jsem na zimáku a odpoledne za mnou hráči jedou do ambulance, kde děláme fyzikální procedury nebo navazující ošetření. Takže kontakt s nimi mám vlastně pořád – buď tady, nebo v ordinaci. Tam mám i vybavení, které na zimáku nemám k dispozici.

S kým z realizačního týmu jste v nejčastějším kontaktu?

Nejvíc komunikuji s Michaelem Obrtelem, kondičním trenérem A týmu. Je to můj nejbližší spolupracovník. Současné pojetí sportovní medicíny, fyzioterapie a kondiční přípravy je hodně propojené, takže spolu mluvíme doslova denně. Ta provázanost mezi kondiční přípravou a zdravím hráče je obrovská. Ale samozřejmě nekomunikuji jen s ním. Oba dáváme pravidelné reporty trenérům, především hlavnímu trenérovi, který potřebuje jasně vědět, v jakém stavu hráč je – jestli může trénovat nebo hrát zápas. Komunikace s trenéry probíhá denně a podle potřeby i s manažery.

Jak se práce fyzioterapeutů v hokeji v posledních letech změnila?

Ještě před pěti nebo deseti lety fyzioterapeuti u hokejových týmů skoro nebyli. Tu práci často zastávali kustodi. Když se fyzioterapeuti začali v týmech objevovat, jejich role byla docela nejasná – nikdo pořádně nevěděl, co od nás čekat. I lékaři k nám zpočátku neměli úplně otevřený přístup. Až v posledních letech se to hodně posunulo. Dnes je ta spolupráce výborná a funguje skvěle.

Liší se vaše práce během tréninků a v zápase?

Liší se v jedné podstatné věci, a to v čase. Během zápasu je všechno otázkou okamžiku. Když se něco stane, musíme reagovat hned, často už během třetiny. Mezi přestávkami se snažíme dát hráče dohromady v co nejkratší době. Na tréninku je to jiné – když se hráč zraní, můžeme ho stáhnout a věnovat se mu v klidu.

Jaká je výbava sportovního fyzioterapeuta a co musíte mít vždy po ruce?

Máme spolu s kustody i lékaři sdílenou brašnu, ve které máme nejnutnější věci – tejpy, léky, věci na šití atd. Co se týče samotné výbavy fyzioterapeuta, to je dnes už trochu jiná úroveň než dřív. Mívám s sebou i diagnostické sono, což je věc, kterou fyzioterapeuti ještě před deseti lety vůbec nepoužívali. Díky sonografii dokážeme sportovce vyšetřit mnohem přesněji, což je obrovský posun. Je to novinka, a velmi užitečná.

Přiznám se, že nějakou představu o tom, co fyzioterapeut dělá, mám, ale přesto – co by člověk nečekal, že patří do vaší práce?

Když v tom člověk dělá denně, má pocit, že všechno, co dělá, prostě do té práce patří. Možná by někoho překvapilo, že občas pomáháme i kustodům. Ale já to beru jako přirozenou součást práce – je to týmová kooperace.

Práce se sportovci je určitě značně specifická. V čem se sportovní medicína liší od té řekněme běžné?

Liší se hlavně tím, že tělo sportovce funguje úplně jinak než tělo běžného člověka. Sportovec má jinou muskulaturu, jiné pohybové i sociální návyky. Pro profesionála je sport obživou, pro hobby sportovce zase často určitou závislostí. U profíků musíte odvést práci co nejlépe a nejrychleji, protože oni jsou zvyklí na špičkový servis. Je tam velký tlak – na přesnost diagnózy i na rychlý návrat do hry. U běžného člověka třeba zranění kolene, které ho vyřadí z provozu na šest týdnů, tolik nevadí. Ale pro profesionálního sportovce to může znamenat ztrátu místa v týmu, výkonnosti, může to mít i finanční dopady. V tom je zásadní rozdíl a zároveň i tlak na naši práci.

Jaká zranění jsou v hokeji nejčastější a je nějaké bizarní zranění, které vám utkvělo v paměti?

Časté jsou úrazy kloubů – zejména poranění ramen, kolen, zranění v oblasti prstů, zubů. Bohužel i poranění hlavy jsou poměrně častá a pro sportovce mohou být hodně závažná, protože dokážou kariéru výrazně zkomplikovat. A bizarní zranění? Možná jedno – během jedné letní přípravy měli hráči dělat běžecká cvičení s výskokem. A jeden z nich si při výskoku, pro mě naprosto nepochopitelně, rozrazil hlavu o strop. (úsměv)

Pokud se hráč zraní, jak vlastně vypadá proces jeho návratu po rekonvalescenci?

Ten postup je celkem zaběhlý. Nejprve musíme přesně určit, co hráči je – tedy diagnózu a příčinu zranění. Pak se snažíme co nejefektivněji nastavit léčbu a hned od začátku dáváme časové okno – tedy výhled, za jak dlouho by měl být v pořádku. Informujeme nejen samotného hráče, ale i sportovního manažera a kondičního trenéra. Naučil jsem se raději dávat termíny spíše delší, protože z psychologického hlediska je pro hráče lepší, když se vrátí dřív, než bylo původně řečeno – všichni to pak vnímají pozitivně. Mnohem horší je slíbit nereálný termín a pak ho nedodržet. To vytváří tlak nejen na hráče, ale i na mě.

Jak probíhá samotná rehabilitace?

Jakmile začneme s léčbou, začnu komunikovat i s kondičním trenérem Michaelem Obrtelem. Nejde o to, že by zraněný hráč chodil jen ke mně – i když má třeba poraněnou nohu, pořád může trénovat jiné části těla. Postupně se pak přesouváme do fáze, kdy s ním víc pracuje kondiční trenér, a nakonec se zařazuje do tréninku na ledě – nejdřív individuálně, potom s týmem, často v rozlišovacím dresu, aby všichni věděli, že je ještě ve fázi návratu. Nikdy by se nemělo stát, že bychom hráče pustili do plného tréninku nebo zápasu, když není úplně doléčený. To by byla největší chyba. V tomhle mě trenéři, vedení i hráči respektují – snažím se tomu vyhnout za každou cenu.

Chápu tedy správně, že hráč má po návratu tréninkový plán na míru?

V momentě, kdy zjistíme, co přesně hráči je, snažíme se, aby se mohl co nejrychleji zapojit zpátky do tréninku – samozřejmě tak, aby to bylo bezpečné. Pokud jde na operaci, ale i v případě, kdy ne, snažíme se mu zajistit ortézu na míru. Ať už se jedná o koleno, ruku nebo třeba čelist. Máme chrániče a postupy podle jasně daných protokolů – ty se trochu liší podle sportu, ale princip je stejný, ať jde o fotbalistu, hokejistu nebo tenistu.

Takže cílem je, aby úplně nevypadl z tréninku?

Ano, okamžitě se ho snažíme dostat dle možností do tréninku. Testujeme hranice možností, abychom věděli, co jeho tělo zvládne, aniž by to ohrozilo poraněnou oblast. Dříve bylo běžné, že když si hráč poranil třeba koleno, tak se s nohou vůbec nehýbalo. Jenže to pak mělo obrovské následky při návratu – noha ochabla, ztratila sílu i kondici. Dnes víme, že i zraněný sportovec může trénovat – jen s určitými omezeními. Když má třeba zraněnou ruku, může pořád běhat, šlapat na kole nebo posilovat nohy. Moderní sportovní medicína je v tomhle ohledu mnohem dál.

Na hráče i na vás je často vyvíjen tlak, aby se vrátili co nejrychleji. Jak to zvládáte?

Souvisí to hodně se zkušenostmi. Když jsem s touto prací začínal, dělal jsem tu chybu, že jsem hráčům, trenérům nebo agentům říkal termíny návratu co nejkratší. Jenže to se ukázalo jako chybné – protože když se pak návrat prodloužil, vypadalo to, že dělám svou práci špatně. Musel jsem se naučit řešit tyhle situace správně.

Takže zkušenosti vás naučily i větší opatrnosti ve vašich výrocích?

Do jisté míry to souvisí se znalostmi a s tím, jak postupují druhy vyšetření. Ale v době, kdy byla úzkoprofilová magnetická rezonance, tak jsme si jenom na základě zkušeností domnívali, že návrat bude za tři týdny. Jenže právě toto vyšetření ukázalo, že se jedná o utržený přední křížový vaz, u kterého je délka návratu 9 měsíců, což je pochopitelně významný rozdíl. Hráč má po sezoně. A pokud jste mu předtím řekl, že bude za tři týdny v pořádku, ten tlak, který následuje, je opravdu velký.

To může být problém i z pohledu psychologického, že?

Ano, je to tak. Zjistil jsem, že ten tlak přichází paradoxně spíš od mladších hráčů než od těch starších. Mladí kluci často nemají příliš zkušeností se zraněními. Když se jim něco stane ve dvaceti, tedy v době, kdy přecházejí z juniorky do áčka a chtějí se prosadit, tak je to pro ně obrovský šok. Bývají z toho hodně vykolejení a mají tendenci méně dodržovat stanovený postup. Starší a zkušenější hráči už si tím prošli, vědí, jak to chodí, a v hlavě si to dokážou lépe srovnat.

Jak se třeba projevuje tlak od známých a zkušených hráčů?

Je to jiný typ tlaku. Když za vámi přijde Jaromír Jágr nebo Tomáš Plekanec a zeptají se, za jak dlouho budou v pořádku, víte, že už si prošli nejlepšíma rukama na světě. Byli třeba u profesora Koláře. A vy prostě musíte znát věci do detailu, protože působí velmi špatně, pokud se vaše informace liší od těch, které dostali jinde. Ten tlak je obrovský, ale musíte se naučit ho zvládat. Patří to k naší profesi. Stejně velký tlak cítíte, když poprvé napravujete páteř šestiletému dítěti. Pokud ten tlak někdo nezvládá, tuhle práci prostě dělat nemůže. Je to podobné jako u profesionálního sportovce.

Dá se říct, že součástí vaší práce je i psychologie?

Určitě. Komunikace s hráči a pomoc po psychické stránce je obrovsky důležitá. Absolvoval jsem nejen dva semestry psychologie na fakultě, ale i několik specializovaných seminářů od renomovaných sportovních psychologů. Protože to, co sportovci řeknete, má obrovský dopad – on s tou informací žije. Když mu řeknete, že je v pořádku a může hrát, počítá s tím on, trenér i vedení. Když naopak slyší, že bude devět měsíců mimo, tak ta informace je pro něj natolik závažná, že mu ji musíte podat tak, aby ji dokázal přijmout.

Jak s hráči pracujete, aby se z těžkého zranění psychicky dostali?

Snažím se jim vysvětlit, že zranění ke sportu patří – a že je během kariéry prostě potká. Zejména těm mladším. Zároveň jim ukazuji, že to může být i příležitost. Když spolu pracujeme, fyzio, kondiční i nutriční specialista, můžeme dosáhnout toho, že se po zranění vrátí ještě silnější než předtím. Doposilujeme třeba nohu, aby byla silnější, zlepšíme výbušnost, rychlost nebo sílu v ruce, aby mohl lépe střílet. To, že je hráč čtyři měsíce mimo hru, nemusí být jen negativní. Je to jen jiná situace – ale když mu to dobře vysvětlíte, dokáže ji brát jako součást vývoje.

A když to správně nepochopí, může se sesypat a celá kariéra může být ohrožena.

Přesně tak. Psychologie je důležitá i v tom, že hovorů s hráčem máme několik. Snažíme se ho podporovat i mimo led. On najednou tráví čas jinak než dřív. Vidí spoluhráče, jak trénují a hrají, a on nemůže. To má vliv i na jeho zázemí – na přítelkyni, manželku, rodinu, na celé fungování. Je to velká část mojí práce. Nejsem sice psycholog, ale ta komunikace se sportovcem je velmi důležitá.

Třeba Filip Suchý mi v rozhovoru přiznal, že během vleklého zranění musel spolupracovat i se sportovním psychologem, aby se z toho nesložil. To je podle mě strašně důležité.

Když mluvíme o psychice po zranění – představte si hráče, který bojuje o smlouvu, a najednou se zraní. Neví, co bude dál. Některá zranění můžou znamenat konec kariéry. Letos jsme měli případ Petra Gewieseho. Měl velmi těžké zranění, u kterého jsme si ani nebyli jistí, jestli ještě někdy bude hrát hokej. Absolvoval operaci a návrat trval osm měsíců. Dlouho špatně chodil, nemohl běhat, ani popoběhnout za dítětem. To zranění pro něj bylo obrovským zásahem do života. Musíme si uvědomit, že mu je třicet let – a najednou se mu všechno otočí.

Předpokládám, že takových případů jste zažil ve své profesi víc…

Vzpomínám si na Ondru Machalu, který teď hraje za Vsetín (v aktuálním ročníku nastupuje za rumunský klub Csíkszereda, pozn. red.). Když jsem působil na Kladně, měl po jednom nepříjemném střetu těžký otřes mozku. Byl sedm měsíců mimo led. Po dvou měsících sice chodil, ale nebyl schopný chodit rovně. Nevěděli jsme vůbec, jestli bude moct fungovat v běžném životě. Když jsme s ním začali pracovat, dělali jsme cvičení zaměřená na mozek. Stačilo zakrýt jedno oko a on padal do strany, dělalo se mu zle, zvracel. Bylo to hrozně těžké období. Ale znovu musím říct, že moderní sportovní medicína dnes dokáže s takovými zraněními pracovat mnohem lépe než dřív. Kdysi by to znamenalo konec kariéry. Dnes už naštěstí ne. Ondra je toho důkazem.

Můžete říct, jak se za poslední roky sportovní medicína proměnila?

Velmi se zprofesionalizovala. Máme k dispozici moderní vybavení, které pomáhá s diagnostikou i léčbou, například u otřesů mozku. Boleslav byla jedním z prvních klubů, který pořídil speciální helmu, jež pomáhá snižovat příznaky a zrychlovat léčbu. Velkým přínosem je také možnost okamžité diagnostiky pomocí sonografie – vyšetření můžeme provést ihned po zranění, aniž by hráč musel odjet do nemocnice. Díky řadě výzkumů se sportovní medicína posunula hlavně u sportů, jako je rugby, americký fotbal nebo hokej, kde vzniklo mnoho studií zaměřených na následky těžkých úrazů a operací. V tomhle směru jsme udělali obrovský krok dopředu.

Hokej je hodně hektická hra. Co pikantního můžete prozradit, že se vám během zápasu už stalo?

Pikantních věcí se stalo víc, ale jednu si vybavím určitě. Během zápasu mě jeden vyhozený puk trefil přímo do čela. A musím říct, že to bolelo dost. (smích) Snažil jsem se na sobě nedat nic znát, protože kolem vás jsou hráči, trenéři, kamery... takže jsem dělal, že je všechno v pohodě. Až po cestě domů se mi začalo dělat špatně a došlo mi, že to asi nebylo úplně v pohodě. (úsměv) Naštěstí mě to netrefilo do brýlí, šlo to těsně nad – to byla klika.

A nějaká jiná historka mimo hokej?

Dodnes si pamatuju jednu legendární scénu z doby, kdy jsem byl na tenisovém turnaji – finále Challengeru na Štvanici, který přenášela i Česká televize. Hrál tehdy Robin Vik proti Jirkovi Vaňkovi a já byl zavolaný na kurt k ošetření. Neměl jsem vlastní brašnu, jen starý kufr z nároďáku – a když jsem běžel, povolily panty a všechny ty věci se rozsypaly po kurtu. To je dodnes doslova legendární. (smích) V tu chvíli by se ale ve mně krve nedořezal.

Kolik úrazů se průměrně během hokejového zápasu stane? A běžnému člověku často uniknou…

My si ta zranění evidujeme – jak ta, která vzniknou v tréninku, tak ta v zápase. A musím říct, že to v zásadě odpovídá statistikám i z jiných renomovaných lig. V průměru vychází jedno zranění na zápas. Za zranění považujeme situaci, kdy hráč nemůže zápas dohrát, nebo musí vynechat alespoň jeden či dva následující tréninky nebo zápasy.

Pamatuji si zápas na ledě Brna, kdy byli hned tři vážnější zranění najednou…

Ano, ten si vybavuju taky. Honza Závora v něm utrpěl otřes mozku, Gagy (Matěj Gardoň, pozn. red.) si vyhodil rameno a tuším, že zraněný byl i Vojta Hradec. Do letní přípravy se Gagy vrátil po osmi měsících, Gewi (Petr Gewiese, pozn. red.) po sedmi.

Máte za sebou v kariéře nějaký silný moment nebo příběh, který vám utkvěl v paměti a o který se můžete podělit?

Těch momentů bylo víc. Když jsem byl u reprezentace do 18 let a kluci nastupovali na zápas, poprvé jsem slyšel hymnu – a to bylo silné. Uvědomíte si, že jste součástí reprezentačního výběru.

Druhý moment byl ale úplně jiný. Když jsem působil na Dukle, prováděli jsme běžné lékařské prohlídky hráčů. U jednoho tehdy mládežnického reprezentanta, který měl před sebou velkou kariéru, jsme zjistili kardiomyopatii – velmi závažné onemocnění srdce, které může při maximálním zatížení vést až k zástavě srdce a úmrtí. Byl jsem mu nucen oznámit, že klub s ním smlouvu rozváže a že by se neměl dál věnovat žádnému sportu. Bylo to hrozně těžké. O šest let později za mnou přišel mladý kluk. (odmlčí se) Vidím to jako dnes. Přišel za mnou s tím, že mi chce poděkovat. V první chvíli jsem nevěděl, o koho jde – a pak mi došlo, že je to on. Řekl mi, že jsme mu zachránili život. Bohužel se potvrdilo, že jde o dědičné onemocnění, které mají v rodině. Jeho bratr zemřel při maratonu. Ale on sám dnes studuje vysokou školu, sport už nedělá, ale je spokojený. To bylo opravdu silné.

A třetím je pak příběh Ondry Machaly, o kterém jsem už mluvil. Když jsme s ním pracovali po těžkém otřesu mozku, vůbec jsme si nebyli jistí, jestli se někdy vrátí k běžnému životu – natož k hokeji. A on se vrátil. I to pro mě bylo obrovsky silné.

Jste s tím bývalým hráčem z Dukly stále v kontaktu?

Tehdy si mě sám vyhledal, přišel za mnou mezi pacienty, řekl mi to během dvou minut a odešel. Nestihl jsem ani pořádně zareagovat. Myslím, že pak odjel studovat do zahraničí. Upřímně, v kontaktu nejsme. Teď, když o tom mluvíme, si říkám, že bych se mu měl ozvat…

Cítíte, že jste tím naplnil ono lékařské poslání – zachránit lidský život?

Tím, že nepůsobím jen u hokeje, ale i na klinice a ve výuce, mám širší pohled na sport, zdraví i fungování člověka obecně. Když jste jen v jedné bublině, třeba jen u sportu, ten pohled je úzký. Ale když to všechno spojíte, vidíte, že to, co děláte, má smysl.

Závěrem

Co vás na téhle práci baví a co vás naopak štve?

Od začátku mě bavila možnost přijít na to, co tomu sportovci je. Pro mě je to ta nejzajímavější část práce – určit, proč ten problém vznikl. A co mě štve? Když na to nepřijdu. Nebo když léčba nejde podle plánu. To mě dokáže hodně trápit. Pak si zpětně pročítám literaturu, přemýšlím, jestli jsem někde neudělal chybu. Jsou to spojené nádoby – když to vyjde, je to to nejhezčí, ale když ne, je to to nejhorší.

A nezlobí vás taky to, když hráči nedodržují pokyny, které jim dáte?

To mě štvalo dřív, ale už jsem si na to zvykl (úsměv). Dneska už si držím určitý odstup. Každý člověk je jiný – někdo dodržuje pokyny do puntíku, někdo napůl, a pak jsou typy, kteří je prostě nedodržují nikdy. S tím se musíte naučit žít. Ale i tak mě víc štve, když se léčba nevyvíjí, jak by měla, nebo když cítím, že jsem něco mohl udělat líp.

Hokejisté, potažmo sportovci obecně, jsou známí svou pověrčivostí. Máte vy sám nějaký svůj osobní rituál?

Nemám. Ale přiznám se, že minulou sezonu po jednom vyhraném zápase jsem na sobě měl džíny, tak jsem si je potom vzal i na další. (úsměv)

Děkujeme za rozhovor.