Davide, jaký pro vás byl návrat po zranění? Stihnul jste odehrát jen jeden přípravný zápas...
Moc jsem se těšil. Je těžké naskočit do zápasového tempa, takže to bylo takové vystřízlivění. Doufám, že další zápasy to bude jenom lepší.
Jak jste vnímal to dlouhé čekání – i s ohledem na to, že jste v květnu přišel do nového týmu a víceméně jste z něj hned zase tak trochu vypadnul?
To čekání bylo strašné, protože jsem skoro tři měsíce stál. Jen jsem trénoval a chodil sám na led, takže to bylo ubíjející na psychiku. Jsem hrozně rád, že zase můžu s klukama trénovat a hrát.
Hned na začátku jste nás trochu vyděsil, že se vám vrátilo zranění. Nebylo vidět, jestli se držíte za ruku, nebo za koleno...
Na přivítanou jsem dostal v prvním střídání do citlivějších partií. Měl jsem co dělat, abych dojel na střídačku. Držel jsem se tedy za něco jiného. (smích)
V zápase to dnes vypadalo, že když to nejde, tak to prostě nejde...
Všude jsme byli pozdě a propadali jsme. Dneska to prostě nešlo celému týmu a nevytvořili jsme si ani tolik šancí. V první třetině jsme sice měli pár úniků dva na jednoho, ale neproměnili je. My se od toho musíme odrazit, protože nás v neděli čeká další těžký zápas doma.
Vy osobně jste se v průběhu zápasu posunul do první formace. Byla to snaha trenérů o nějaký impulz?
Trenéři asi chtěli něco změnit, protože první dvě třetiny to fakt nebylo ono. Ve třetí jsme už bojovali víc, ale gól to nepřineslo a ještě jsme jeden dostali. Marné, ale takové zápasy jsou. Nic se neděje, jedeme dál.
Na druhou stranu jste to pořád nevzdávali, v závěru jste brzy odvolali brankáře a šancí bylo ještě dost…
Šancí bylo dost. Něco tam na konci mohlo spadnout, abychom se odpíchli. Bohužel nám tam dnes nic nespadlo, a tak to je.
Děkujeme za rozhovor.