Davide, v Mladé Boleslavi jste coby hráč skončil před dvěma lety. Prozraďte, co jste v tom mezičase dělal?
Když jsem tu skončil, věděl jsem, že bych se rád podíval do světa. Nejprve jsem zamířil do druhé nejvyšší německé soutěže, do Freiburgu. Hráli jsme v tabulce spíš dole, ale mě osobně se celkem dařilo, dostal jsem dokonce nabídku jít do klubu, který pak hrál play-off. Ale Freiburg mě bohužel nepustil. Nicméně se nám tam s rodinou opravdu líbilo, jak hokejově, tak po soukromé stránce. Doufal jsem, že v Německu zůstanu, ve stejné soutěži, jen v jiném klubu. Ale faktem je, že to tam chodí jinak než tady u nás, nabídky chodí až třeba na začátku srpna a tak dlouho jsem čekat nechtěl. Na konci června přišla nabídka z Itálie, dobrá nabídka, tak jsem to podepsal. Konec ale přišel celkem rychle, už v listopadu. Nebyl jsem tam z pohledu hokeje spokojený. Domluvil jsem se na dohrání sezony v Benátkách nad Jizerou, ale už jsem měl v hlavě, že tahle moje životní etapa pomalu končí.
Bylo to těžké? Definitivně se rozhodnout, že brusle pověsíte na hřebík?
Myslím, že ani ne. Opravdu hodně jsme to začali řešit v Itálii, kde mě hokej nijak zvlášť nebavil, ani neuspokojoval. Manželka byla v té době třetím rokem na mateřské, chtěla jít tady v Boleslavi do práce. Rozhodně jsme o tom přemýšleli, nebylo to, že bych teď a hned řekl „Balím to.“ Byla to otázka měsíců, takže se dá říct, že jsem na to byl připravený.
Nebojíte se, že vám bude hokej chybět?
Zatím mi nechybí. A co přijde… Těžko říct. Je to možné, na jednu stranu byl člověk od malička zvyklý na nějaký režim. Na druhou něčím jsem si prošel. Hrál jsem za klub, kde jsem vyrostl, byl jsem v Americe, na Slovensku, hrál za Spartu. Myslím, že jsem toho zažil celkem dost. A jsem soudný. Vím, že lepší už by to nebylo. Mohl jsem jít ještě jinam, do Francie, do Polska. Ale něco uměle natahovat… Radši budu mít v hlavě to hezké.
Nabízí se i otázka, jestli jste tohle téma probíral s bratrem?
Abych se přiznal, tak ani ne. Probíral jsem to hlavně s manželkou. Radimovi jsem to pak spíš jen oznámil. (úsměv) Ale nemůžu říct, že by mě přemlouval. Naopak řekl, že je to rozumné.
Do Bruslařského klubu jste se nicméně vrátil, jen v úplně jiné pozici. Prozraďte, co je náplní vaší práce?
V zásadě jde o to, že jsem na marketingu a mám se starat o přísun peněz do klubu. Jde o oslovování potenciálních partnerů, spolupráce s těmi stávajícími. Mám tak trochu pomáhat pánům Miškovskému a Sukovi. Nějakými kontakty, snad novým pohledem na věc. Pevně věřím, že nějaké nové partnery do klubu přivedu, a že to bude fungovat.
Ani trochu se toho nebojíte? Bývalí hráči se většinou stávají trenéry, sportovními manažery… Vydal jste se na celkem neprošlapanou cestičku.
Trenérem jsem určitě být nechtěl. Těch je až moc. (úsměv) Sporťákem se taky nestanete jen tak přes noc, je hrozně těžké jeden den zout brusle a druhý den si sednout do kanceláře a být sportovním manažerem. A jestli se bojím? To určitě ne. Mám respekt, ale to je podle mě potřeba. Jsem rád, že jsem mohl zůstat u hokeje, byť úplně z opačné stránky. Ale já jsem byl od přírody vždycky upovídaný a nikdy jsem neměl problém komunikovat s lidmi, takže doufám, že jdu správným směrem.
Asi můžeme prozradit, že na vedení Bruslařského klubu už pár dní, respektive týdnů sedíte. Co všechno už jste stihl?
Momentálně je to pro mě hlavně o známých. Takže oslovuji lidi, které znám, a kteří znají mě. Lidi, kteří jsou sportovci, mají hokej rádi a chodí na něj. Zároveň mají firmy a je tu šance, že by si mohli dovolit nás podporovat, respektive s námi spolupracovat. Zatím to bylo hodně o telefonování, psaní e-mailů. Už taky proběhly nějaké schůzky.
Bez pomocných rukou by to asi nešlo, že?
Je strašná výhoda, že jsem přišel do prostředí, kde všechny znám, a kde všichni znají mě. Hodně mi pomáhají, speciálně pan Miškovský a pan Suk. Není to úplně jednoduché skočit najednou na druhou stranu barikády a dělat najednou něco, co člověk v životě nedělal.
Trochu si na závěr rýpnu: Nebudete mít tendence povídat do sportovních věcí?
(smích) Zatím určitě ne. Jako jsou role v hokejovém týmu, existují role i tady na vedení. A ta moje je někde jinde. Jestli se mě někdy někdo na něco zeptá, tak klidně řeknu svůj názor, ale nikomu nic cpát nebudu.
Děkujeme za rozhovor.