Když se řekne Ivan Hlinka. Kdo a co se vám vybaví?
Jednak se mi vybaví dlouholetý hráč z dřívější éry, kterého jsem párkrát sám viděl hrát proti tátovi. Ale hlavně se mi samozřejmě vybaví trenér, pod kterým jsem odehrál i nějaké to mistrovství světa.
Osobnost Ivana Hlinky byla proslulá. Jak si ho pamatujete vy?
Jako takového toho typicky českého člověka. Nebral si servítky, co na srdci, to na jazyku. Rozhodně nemluvil spisovně. (úsměv) Byl to trenér ze staré školy. Dovedl hráčům naslouchat, ale taky je i pořádně seřvat.
Spousta lidí ho dodnes považuje za možná nejlepšího trenéra, jakého kdy česká hokejová reprezentace měla. Co byste na tohle tvrzení řekl vy?
Nároďákem prošla spousta trenérů, Bukač, Augusta, později Růžička… A v té řadě je samozřejmě Ivan Hlinka hodně vysoko. Určitě je to hodně dané olympiádou v Naganu. A – v tomhle případě bohužel – asi i tím tragickým úmrtím.
Měl v kabině nějaké oblíbence?
Ne, ne, to určitě ne. Možná hráče z Litvínova měl trochu raději, ale nejsem si jistý. (smích) Ale byl za každých okolností férovej. Kdo odkud je, co řekl, udělal… Na tom mu nesešlo.
Když přišla zpráva o jeho úmrtí, byl to nepochybně i pro vás velký šok…?
To byl. Pamatuju si to, jako kdyby to bylo včera. Seděli jsme zrovna v Parkhotelu na Praze 7, tu zprávu dostal Martin Ručinský. Vzpomínám si, že tehdy začal i brečet. Byli jsme v šoku všichni, uběhla sotva hodina od té autonehody.
O co všechno smrtí Ivana Hlinky český hokej přišel?
O hrozně moc. Ivan byl ještě za svého života legendou. Zůstala po něm určitá díra, která už nikdy nepůjde úplně zacelit.
Děkujeme za rozhovor.
