Pane Výborný, před sezonou jste říkal, že 1. liga je pro vás zatím neprobádané území. Teď je polovina základní části za vámi. Co všechno jste zjistil a vysledoval?
Zjistil jsem, že to vůbec není špatná soutěž. Zatím jsem znal 1. ligu jen z letních příprav, kdy jsme proti jejím týmům hráli přátelské zápasy. Co si budeme povídat, v tu chvíli a za dané situace ty týmy člověk považuje za někoho maličko pod úrovní. Ale faktem je, že už tenkrát ty výsledky nikdy nebyly tak úplně jednoznačné, jak by možná měly být, a mně se teď potvrdilo to, co jsem si už nějakou dobu myslel – že rozdíl mezi 1. ligou a extraligou je v myšlení hráčů obou těch soutěží a taky v nějakých těch technických dovednostech. Ale faktem je, že jsem přesvědčený o tom, že spousta hráčů, co hraje právě 1. ligu, by se neztratila ani v nejvyšší soutěži.
Jak si v tomhle směru stojí Mladá Boleslav?
O nás jsem teď vůbec nemluvil. My v podstatě extraligový kádr máme. Spíš jsem tím myslel, že v 1. lize je spousta talentovaných hráčů, kteří by mohli jít výš, kdyby kolem sebe měli lepší zázemí, kdyby byli v týmech, ve kterých by dokázali více vyniknout. Ale na druhou stranu mi tohle asi nepřísluší hodnotit.
Zmínil jste rozdíl extraligového a prvoligového hráče. Jak je to v tomhle směru s trenéry?
Trenér prvoligového týmu má oproti tomu extraligovému jednu poměrně velkou nevýhodu – musí společně s týmem ustát ten nekonečný kolotoč. V nejvyšší soutěži jsou pauzy, které mančaftu dávají možnost zkonsolidovat se. Nejhorších je přibližně prvních dvacet kol, pak už je víceméně po měsíci vždycky přestávka. Tohle v 1. lize chybí. V extralize trenér počítá s tím, že ten tým bude mít šanci zregenerovat, uzdravit se a hlavně dobít baterky. Nám nezbývá nic jiného než dělat to za pochodu. I když už je člověk v letech a má něco odtrénováno, tak tohle se musím učit. Všichni to ale vidíme tak, že náš vrchol se teprve blíží, finále sezony je ještě daleko před námi a v té době prostě musíme být fit a připravení. Zatím zkoušíme nejrůznější modely, jak se připravovat, takže snad se naladíme na tu správnou vlnu. Mým přáním je, aby se nám podařilo nějak přeložit alespoň jeden zápas a aby nám tam tudíž nějaká ta pauza vznikla, ale to všechno se bude teprve řešit.
Jaký je individuální přístup hráčů k tomu všemu? Vnímají i oni sami, že je toho hodně a rychle za sebou?
To snad ani nejde nevnímat. Ale musím říct, že jsem v tomhle směru s kluky strašně spokojený. Několikrát mě až překvapilo, jak jsou sami od sebe iniciativní, co se týče posilování nebo nějakých těch příprav, řekněme, nad běžný rámec. Přístup, jaký mají naši hráči, se často nevidí ani v extralize. Nelíbí se mi moc slovo "uvědomělý", ale lepší mě v tomhle směru asi teď nenapadá. Jako trenéra mě to pochopitelně těší, protože není nic otravnějšího, než když musíte za hráči pořád dupat, řvát na ně a něco jim připomínat.
Letos už se toho spoustu namluvilo i o výluce v NHL. 1. liga v tomhle směru stojí tak trochu mimo dění, ale i jí se to přesto nějakým způsobem dotýká, že?
Dotýká se jí to hlavně v tom smyslu, že spoustu jejích potenciálních hráčů drží papírově právě extraligové kluby. Takže zatímco by ti kluci už klidně mohli hrát v top týmech 1. ligy, tak sedí v extralize v lepším případě na střídačce, v horším na tribuně.
Když se podíváme přímo na výsledky Mladé Boleslavi – s nimi panuje spokojenost? Je tam šest proher…
Ve sportu člověk nemůže být nikdy spokojený, vždycky je co zlepšovat. Ale myslím si, že hlavně první čtvrtina proběhla nad očekávání. Postupem času si vás soupeř pochopitelně alespoň trochu přečte. S tím nic neuděláte, však oni ostatní taky nejsou žádní nazdárkové. Navíc z čistě logiky věci v té výkonností křivce prostě musí přijít nějaký ten propad. Kdyby ne, asi bych si říkal, že je něco špatně. Nechci říkat, že jsme byli v euforii, protože to jsme nebyli, ale byli jsme na vítězné vlně. Ještě do toho navíc tenkrát vletěl Radim Vrbata a všichni si najednou mysleli, že zboříme všechno, co se postaví do cesty.
Takže si myslíte, že právě příchod Radima Vrbaty to všechno narušil?
To samozřejmě ne. Naopak. Co se mě týče, byl bych strašně rád, kdyby se NHL vůbec nerozjela a Radim za nás hrál. Spíš jsem to myslel ve smyslu, že problémem bylo to očekávání samo o sobě. Fanoušci, hráči a i já sám jsme si mysleli, že s příchodem Radima půjde všechno ještě o sto procent nahoru. V té době jsme zrovna chytli Olomouc, která má výborné mužstvo a ambice stejné jako my. A prohráli jsme. Nějaké dva týdny jsme se z toho dostávali, na klucích jsem viděl, že to není ideální. I na trénincích působili zataženě. To cítíte. Zkrátka a dobře jde o tu chemii, náznaky, kterými se člověk řídí. Vždyť i ti hráči jsou jenom lidi. Nikdo z nás každý den nevstane pravou nohou.
V poslední době se občas objeví určitá srovnání letošní sezony s tou, ve které Boleslav postoupila do extraligy. Lze tomu vůbec dát nějaký společný jmenovatel?
Slyšel jsem, že prý tenkrát Boleslav prohrála doma v základní části snad jen jednou. Ale podle mě na tom nezáleží. Co bylo nebo nebylo v základní části, na to se vás v play-off nikdo nezeptá. Rozhodující je jenom ten fakt, jak zvládnete nebo nezvládnete ty rozhodující momenty. V extralize jsem si to vyzkoušel se Spartou. Přišel jsem k mužstvu, které bylo třinácté, do play-off jsme se sotva protlačili a pak ten tým tak naskočil, že se člověk nestačil divit. O tom to celé je. Jistě, ti hráči musí mít fyzičku, musí mít natrénováno, ale pokud v tom není ještě něco navíc, většinou se ten tým jako celek nikam nedostane. Ti kluci musí chtít jeden pro druhého skočit do všeho po hlavě. Jestli to tak je nebo není, trenér pozná, sotva vkročí do kabiny.
Vy už jste to tak trochu naznačil – myslíte si, že největším rivalem Boleslavi bude právě Olomouc?
Olomouc má skvělé mužstvo. Dlouhodobě. Už loni dělala problémy Chomutovu, klidně ho mohla v play-off vyřadit. Ústí také zbrojí, navíc nevíme, koho si dopíší na soupisku, pokud by se NHL nerozjela. Myslím, že u nich můžeme s něčím takovým počítat, i když ten výběr asi nebude nějak extrémně velký.
Brzy budete opět řešit otázku brankářů, Michal Valent se po svátcích vrátí z Nitry…
Michal Valent se vrátí za dva týdny. Jsme rádi, že se pro něj naskytla taková příležitost, v Nitře odvedl pořádný kus práce. Jestli se nepletu, tak nechytal jen pár zápasů, aby se do hry dostal taky Marek Laco. I on sám musel cítit, že je to pro něj velká příležitost, protože je v plném vytížení, z čehož bude později moct jen a pouze těžit ve svůj a týmový prospěch. Protože kdyby tu zůstal a střídal se s Willem a Lakosilem, tak by se nikdy do takového tempa nedostal. Původně jsme coby s jedničkou počítali s Vlastou Lakosilem, ale nakonec si ten post obhájil Roman Will. Vlasta to neměl jednoduché, těsně před sezonou přišlo zranění, se kterým do toho šel, protože prostě chtěl chytat. Takže příležitost chytil doslova za pačesy Roman a zatím ji drží.
Máte už představu, jak to tedy na brankářském postu bude vypadat po Valentově návratu?
Budou tu všichni tři. To jsme od začátku chtěli. Vzhledem k aktuální formě Michala Valenta předpokládám, že hlavní dvojici utvoří s Romanem Willem on. Michal se sem určitě nevrátí s tím, aby seděl. Budeme se snažit najít a nastavit nějaký poměr, ve kterém je oba budeme střídat.
Jaký dojem na vás udělali ti nejmladší členové kádru? Předpokládám, že největší pokrok udělal Jiří Rys…
Určitě. Jirka je progresivní kluk, u kterého se chtění kloubí s uměním. Když jsem na začátku mluvil o těch individuálních aktivitách, tak jeho se to určitě týká. Myslím si, že stropu ještě zdaleka nedosáhl a že jeho možnosti jsou daleko jinde. Z Jirky mám opravdu radost. Dále je tam Loskot, je tam Lenc. Loskot si odehraje to svoje, i když i u něj čekám, že by mohl jít výš. Má dobré technické schopnosti a velmi dobře čte hru. Co se Lence týče, tak ten na sobě strašně pracuje, někdy možná až moc, až ho to svazuje. Ale samozřejmě je to na jeho pocitech. Obecně jsme s nimi hodně spokojení a já věřím, že všichni můžou jít a taky půjdou nahoru. Důležité je nezpychnout nebo naopak nezapšknout. Podívejte se na současného nejlepšího střelce extraligy Martina Růžičku. Měl jsem ho ve Spartě ve čtvrté lajně s Langhammerem a Dragounem a byl z nich nejmíň talentovaný. Ale prostě na sobě strašně dělal.
Co jste říkal na ostatní prvoligové stadiony a jejich zázemí?
Srovnání s Boleslaví asi není úplně na místě, ta je spíš prostě extraligová, ačkoliv vím, že se najdou tací, kteří zdejší zimní stadion nemají rádi a považují ho za zastaralý. Ale ono nasypte na stůl miliardu a běžte stavět, že? A takhle bych se k tomu stavěl asi všude, ačkoliv jinde jsou na tom pochopitelně podstatně hůř. Šumperk, Kadaň – to jsou bohužel zimáky, které nejsou hodny této soutěže. Ale jak říkám, vím, že to není lehké, a že není na místě kritizovat. Mám s tím zkušenosti i v Kanadě, kde je zimní stadion pomalu na každém rohu a každý v odlišné kondici. Jako hráč jsem měl štěstí hrát na perfektních stadionech, stejně tak syn David. Ale jako trenér jsem tam byl na soustředění s týmem juniorů, to město se jmenovalo Drummondville, je to mezi Quebecem a Montrealem, a tam jsme narazili na jeden ten stadion, kterému by se tady příslovečně řeklo stodola. Ale víte, že na tom vůbec nezáleželo? Hrálo se tam od deseti ráno třeba i do jedné v noci a pořád na tribunách sedělo kolem pěti tisíc lidí. Vařit pomáhali rodiče, jedlo se v takové velké školní jídelně. Každý se smál na každého a všichni si to hrozně užívali.
Takže jsou momenty, kdy jde nějaké zázemí vlastně tak nějak stranou, že?
Přesně tak. Češi obecně si teď zvykli možná až na moc velký komfort. A ono to v tom vážně není. Věřte mi, že kluk, co si do kabiny s vypětím sil dotáhne bagáž, je na hokej později připravený mnohem líp, než ti kluci, co je rodiče dovedou za ruku až do kabiny a tam jim obují brusle.
Děkujeme za rozhovor.