Když jste do Boleslavi přišel na zkoušku, věřil jste si, že dostanete smlouvu?
Má smysl se starat jen o věci, které můžete ovlivnit. Třeba jak tvrdě pracujete. S tím jsem sem šel – co nejvíc makat a pak se uvidí.
Po tolika letech v zámoří se vracíte do Evropy. Dá se říct, že jste za sebou definitivně zavřel dveře do Ameriky?
Ne, to bych neřekl. Prostě jsem potřeboval nějakou změnu. O české lize jsem toho hodně slyšel, takže je to pro mě nová výzva. Snad s týmem něco dokážeme.
Jak se zrodil váš přestup?
Volal mi můj agent, že bych sem mohl přijít na zkoušku. Říkal jsem si, že je to dobrá příležitost, tak jsem to zkusil.
Je to trochu klišé, ale zeptám se: Po tolika sezónách za mořem, jak je to teď těžké zvyknout si na širší evropské kluziště?
V Americe je to všechno o rychlosti a o soubojích. Tady je na vše víc času, hráči jsou techničtější, víc hrají s pukem. Vždycky zabere nějaký čas si na to zvyknout. Snad se mi to povede co nejdřív.
Znamená to, že jste musel změnit svůj styl hry?
Tam jsem hrál ode všeho něco – chodil jsem na přesilovky, oslabení, měl jsem vysoký čas na ledě. Tady spíš bráním. Je to o tvrdé práci, dobré první přihrávce a nechat útočníky dělat svou práci.
Je pro kluka z malé země, jako je Slovinsko, které nepatří mezi hokejovou špičku, těžší jít si za svým snem do NHL?
Nemáme moc kluzišť. Když jsem byl malý, myslím, že jich bylo jen šest. Hrají u nás jenom dva kvalitnější týmy – Jesenice a Olimpija –, zbytek je o level níž. Je to u nás těžké stát se dobrým hokejistou. Ale máme třeba Kopitara, pak několik dobrých hráčů v KHL. Na poslední olympiádě jsme obsadili působivé sedmé místo.
Co byste poradil mladému slovinskému hokejistovi, aby ve světě prorazil?
Pracovat. Tvrdě na sobě pracovat, každý den. Pořád se zlepšovat. Jistě, cesta bude hrbolatá; mladý kluk ze Slovinska sám v cizí zemi. Proto musí být mentálně silný a pořád na sobě makat, zlepšovat se a pak zaujmout trenéry.
Jak se to stane, že dítě ve Slovinsku začne hrát hokej? Tady je to docela jasné: buď fotbal nebo hokej. A začínající hokejisté měli vždycky své vzory. Nejdřív poválečnou generaci okolo Zábrodského, pak generaci ze 70. let nebo třeba hráče z naganské éry, mezi které patří David Výborný. Jak je tomu na Slovinsku?
Víte, kdysi dávno, když jsem byl ještě malý, byl můj idol Igor Beribak (dlouholetý kapitán Olimpije a účastník OH 1984 v Sarajevu, pozn. red.). Stejně jako já začínal v útoku, pak se změnil v obránce. Hodně mě toho naučil. Když mi bylo pět, táta mě vzal na hokej. Sedmý zápas play-off, nájezdy, lidi křičeli... Úplně mě to dostalo. A věřte nebo ne, když jsem začínal, hokej byl ve Slovinsku sport číslo jedna. Na konci osmdesátých a devadesátých let to tak bylo. Stadiony byly narvané, devět tisíc fanoušků na každém zápase, to bylo šílené. Fotbal šel nahoru až po Euru 2000 a úspěšné kvalifikaci na mistrovství světa. Do té doby byli nejpopulárnější hokej, lyžování a basketbal.
Máte nyní nějakého oblíbeného hráče?
Ano, Duncana Keitha (Chicago Blackhawks, pozn. red). Je to všestranný obránce. Velice rychlý, pohyblivý, má výbornou přihrávku. Dobře útočí i brání. Má okolo 28 minut na zápas.
Jmenovali jsme Olympiádu v Soči. Slovinský hokej je posledních pár let na vzestupu. Jak si to vysvětlujete?
Máme dobré trenéry. Hodně pomáhali mladým, kteří dorostli do reprezentace. Udělali tehdy kus práce. Teď se to všechno schází. Hráči se dostali do dobrých lig. V Česku máme pět hráčů, v KHL čtyři pět, v NHL jednoho. Co jsem slyšel, v kabině národního mužstva panuje pohoda. Všichni se snaží dostat Slovinsko na hokejovou mapu světa.
Jak je pro vás důležité, že máte nablízku krajana Mitju Robara? Trávíte spolu čas i mimo led?
Samozřejmě, chodíme spolu ven. Když se připravujeme na zápas, radíme se. Komunikace na ledě je klíčová, proto je strašně důležité, že hrajeme spolu a můžeme na sebe mluvit. Krom toho, za posledních devět let jsem nehrál v týmu s žádným Slovincem, takže je to teď fajn mít někoho takového po boku. Je dobrou oporou.
Kromě Mitji, už jste se sblížil s někým z kabiny?
Je tu pár mladších kluků, kteří bydlí ve stejném domě. Chodíme spolu do kina nebo na obědy po trénincích.
Všiml jsem si, že jste jeden z posledních, který šel po tréninku z ledu. Je to takhle pokaždé?
Rád trénuju, vracím se i na odpoledne. Dobře se tak připravím na zápas. Někdy je ale potřeba ubrat a odpočinout si. Musíte to umět skloubit – zápasové vytížení, tréninky, posilovnu – podle toho, jaký je rozpis utkání.
Na konci tréninku jste si zkoušel různé kličky s pukem mezi nohama. Hodláte to předvést i v zápase?
Jako čtvrtý útočník jsem kdysi něco podobného zkoušel v rozích útočného pásma. Když tam uděláte chybu, pořád máte jednoho hráče a brankáře za sebou. Teď jsem já tím posledním, takže si nemůžu dovolit udělat žádnou chybu. Občas se zapojím do útoku, ale vím, jaká je moje úloha. Obrana vždy na prvním místě.
Čili kryjete záda Mitju Robarovi?
Řekl bych, že si pomáháme vzájemně. On hraje výborně. Oba ale víme, že můžeme být ještě lepší. Každý den na tom pracujeme. Snažíme se dostat zpátky na úroveň, o které víme, že na ni máme. Já jsem měl na začátku sezóny zdravotní potíže, takže ještě nehraji na svoje možnosti a klidně i nad ně. Uvidíme, jak na tom budu po reprezentační přestávce.
Děkujeme za rozhovor.