Martine, jaké ve vás po konci téhle sezony převažují pocity?
Vlastně těžko říct. (povzdechne si a odmlčí se) Ten konec už byl v mých očích takový, jaké to mělo být po celou dobu. Bohužel nám to trvalo moc dlouho. Nastavit se a dát sami sobě nějaký řád. A pak už prostě bylo příliš pozdě. To byl největší průšvih téhle sezony.
Po bitvě je takříkajíc každý generál, ale při zpětném pohledu zpět – neměla varovat už ta nepovedená letní příprava? Nedalo se něco udělat už tehdy?
Dalo. Zpětně si říkám, že jsem se v některých věcech nechal trochu uchlácholit. Měl jsem být tvrdší. Mluvím teď hlavně o systémových věcech. Ale to mužstvo bylo v přestavbě, v mých očích ještě pořád je, a tak jsem prostě věřil, že to přijde. Nicméně dneska už vidím, že jsem na organizaci hry měl víc lpět.
Opakovaně jste v minulých rozhovorech říkal, že nejste zastáncem toho, aby se problémy týmu řešily vyhazovem trenéra, nicméně jste to musel udělat už podruhé. Bylo to těžké?
Jsem zastánce dlouhodobé a konzistenční práce, nicméně jak říkáte, za moje krátké působení v pozici sporťáka se mi to stalo už podruhé. Nicméně to bylo nevyhnutelné. Ani výsledky, ani předváděná hra neodpovídaly složení kádru a v našem případě už to pak opravdu chtělo i nějaký ten impuls, protože v té době jsme byli takříkajíc úplně mimo a nešťastní sami ze sebe. Něco se prostě udělat muselo.
Pár dní před Jiřím Kalousem funkci asistenta sám za sebe složil Petr Haken. Můžete k tomu už dneska říct něco víc? Proč to probíhalo právě takhle?
Petra dorazila ta nálož od Liberce. Myslím, že jako Boleslavák a se svou náturou to nesl ještě o něco hůř než ostatní a podobně jako se třeba Honza Stránský snažil pomoct tím, že položil kapitánství, tak Petr si prostě myslel, že pomůže takhle. Bylo to opravdu složité období, každý jsme přemýšleli, co a jak bychom měli udělat, abychom to zvrátili.
Ukončení spolupráce s Jiřím Kalousem asi nebylo snadné, že? Přeci jen je to reprezentační trenér.
V prvé řadě je to skvělý člověk a fajn chlap, takže ne, nebylo to snadné. Nicméně i on sám chápal, že v téhle situaci už to prostě nešlo jinak. Jak bylo řečeno, je to reprezentační trenér, takže by to měl vědět možná ze všech nejlíp, že tohle už prostě nebylo udržitelné. Musím nicméně dodat, že to proběhlo v přátelském duchu.
Richard Král byl jednoznačná volba?
Asi je potřeba přiznat, že trenérů na trhu moc není. Řešili jsme vícero variant, s jedním dalším jsem se sešel, s dalším byl v telefonickém kontaktu. Všichni, včetně Richarda, ale byli pod smlouvami, takže jsme museli pracovat i na tomhle. Richard tady zanechal velkou stopu coby hráč, ke klubu má vztah, takže jsme to pak začali tlačit jeho směrem a byli jsme rádi, že se nám podařilo domluvit s Pardubicemi.
Jedno jméno celkem stále výrazně rezonuje ve vzduchu, byť tady jeho nositel už poměrně dlouho není. Juhamatti Aaltonen. Bylo to pro vás velké zklamání?
Obrovské. I po lidské stránce. Přitom si dovolím konstatovat, že jsem tuhle stránku rozhodně nepodcenil. Absolvoval jsem spoustu hovorů s ním, s jeho bývalými trenéry nebo spoluhráči. Znal jsem ho i osobně, když jsme se potkávali coby soupeři, takže jsem věděl, co je to za hráče. Jediné, co mě na něm trochu strašilo, byl jeho věk, ale co jsme viděli a slyšeli, tak tu motivaci pořád měl. Na začátku sezony to i ukázal. Přípravu odflákl, ale s tím už u starších hráčů musíte počítat, tehdy jsem byl ještě v klidu. A jak jsem řekl, v prvním kole do toho šlápl. Jenže pak to začalo upadat a najednou nám přišlo, že je to u něj úplně bez zájmu. Hodně jsme s ním mluvili, snažili se to řešit, ale bylo to horší a horší a nakonec to v mých očích skončilo tak, že mužstvu vůbec nepomáhal. Je mi naprosto jasné, že spousta lidí to nepochopí, protože kanadské body dělal, ale prostě faktem je, že když jsme hráli v pěti proti pěti, tak s ním na ledě jsme ve skutečnosti hráli ve čtyřech.
Na fanoušky možná může působit trochu zmatečně, že nějakou dobu měl na dresu áčko, tedy že dělal asistenta kapitána. Nevypovídá to o tom, že nějakou roli v týmu měl?
Tím jsme se mu snažili naložit větší zodpovědnost za mužstvo. Chtěli jsme ho tím nastartovat a víc ho do toho všeho dostat. Bohužel ani tenhle impuls se nepovedl. Takže muselo přijít to, co nakonec přišlo. Chtěli jsme tím i směrem k týmu ukázat, že tady nebudeme tolerovat někoho, kdo se jen tak klouže po ledě a čeká na přesilovku, aby si udělal nějaké svoje kanadské body a o tým mu ani moc nejde. Aspoň tak to na mě působilo.
Debatou o áčkách a céčku i Aaltonenovi jsme to už trochu naťukli. Nebyl letos problém i v tom, že kabina marně hledala svého lídra?
Vidím to tak. Doufal jsem, že to bude Stráňa (Jan Stránský, pozn. red.), ale došel do stádia, kdy se jemu osobně nedařilo a kdy cítil, že to jako kapitán neutáhne, a že týmu nepomáhá. Musím konstatovat, že to byl velmi emotivní moment, když to v kabině oznamoval, takže vím, že to pro něj nebylo nic jednoduchého. Hodně jsme pak řešili, komu to céčko dáme, nebylo to zrovna snadné rozhodování. Nakonec to padlo na Adama Jánošíka, ačkoliv i on sám přiznával, že ani on nemá moc dobrou sezonu. Ale patří k tomu nejzkušenějšímu, co v kabině máme, a musím říct, že se toho zhostil dobře.
Kdybyste se měl ohlédnout zpět a vypíchnout něco, co se podle vás opravdu nepovedlo – co by to bylo?
První určitě celkově cizinci. O Aaltonenovi už jsem mluvil. Dál tu byl Tim Söderlund. I když vím, že spoustě lidí budeme horko těžko vysvětlovat i jeho. Loni nám hodně pomohl, podával skvělé výkony. Bohužel dostal individuální letní přípravu a přišel totálně nepřipravený. Od toho se odvíjel jeho začátek sezony, a proto přišla ta výměna. Pustili jsme ho do Plzně s tím, že přivedeme adekvátní náhradu, což se bohužel úplně nepovedlo. Nemůžu říct, že by Joachim Rohdin úplně zklamal, ale přivedli jsme ho hlavně kvůli ofenzivě a tu úplně nenaplnil. Na druhou stranu ale skvěle zapadl do našeho systému a hrál výborně oslabení, kde se ke konci sezony stal jedním z našich stěžejních hráčů. Ale cizinec by prostě měl být rozdílový, a ne řadový hráč. S Mattim Järvinenem to bylo takové na houpačce. Když byl zrovna zdravý, tak to šlo, ale kdykoliv přišel po nemoci, tak to vůbec nebyl on. V jeho věku a při tom všem, co v minulosti dokázal, jsme taky čekali něco víc. Co se týče Zacha Osburna, tak on hraje líbivý hokej. Člověk si ho všimne, protože má výborný pohyb, čímž nás i zaujal. Bohužel to byla v naší obranné třetině regulérní neřízená střela. Obránce má v mých očích hlavně bránit, ofenziva je příležitostná přidaná hodnota. A on to měl úplně obráceně. Mnohokrát jsme o tom s ním mluvili, říkal, že to bere na vědomí, změnit to ale moc nedokázal. Jeho výměna za Alexe byla v tu chvíli perfektní, je to stabilní hráč s úplně jinými parametry, který tady k tomu má coby cizinec rozhodně velký vztah a moc nám pomohl.
Teď jste takříkajíc poplival svoji práci, všechny tyhle hráče jste přivedl vy. Jak je vlastně těžké natrefit na dobrého cizince, který se tu prosadí?
Není to úplně jednoduché. Samozřejmě člověk vidí hodiny zápasů a vede hodiny telefonátů, než si takového cizince přivede, ale jak je vidět, ani to není záruka. U někoho je to osobní ztráta motivace, dalšímu prostě nesedne česká extraliga, která je za mě poměrně specifická, dalšího prostě smete to, že se týmu nedaří. Možná jsem zněl až moc negativně a směrodatně, nechci v žádném případě tvrdit, že to byly vyloženě průšvihy, a že to všechno byla jen jejich chyba. Až na Aaltonena, za tím si stojím. Ale prostě jsme čekali víc.
Co se naopak povedlo?
Stabilizace obrany. Povedly se příchody Pavlíka a Gewieseho. O Lintuniemim jsem už mluvil. Všichni tři se osvědčili a pomohli nám vyztužit zadní řady. A v neposlední řadě zapadli i charakterově. Jsem rád, že tu kluci budou dál pokračovat. Další věc, která se povedla, byť to nebylo vůbec plánované, tak zabudování mladých kluků. V mých očích vždycky přišli a odvedli svou práci. Ukázali, že mají potenciál, a že jednou můžou téhle organizaci něco vrátit.
Dostanou smlouvy? Bude se klub snažit si je pohlídat?
Samozřejmě. Někteří z nich už smlouvy mají, s dalšími pak jednáme a jsme blízko dohodě. Ročník 2004 tu máme opravdu silný a byli bychom hloupí, kdybychom toho nechtěli využít.
Obranu jsme už z velké části probrali, co útočníci? V letošní sezoně Bruslaři nastříleli pouhých 106 gólů, což je jednoznačně nejméně v celé extralize.
Ano, to je ta bolest, o které vlastně celou dobu mluvím. Myslel jsem, že nám ti cizinci pomůžou víc a ostatní se přidají. Čekal jsem, že už se trochu víc nakopne Séba Malát. Taky jsme čekali víc od Filipa Suchého, ale toho pak zastavilo vážné zranění, kterého ho připravilo o polovinu sezony. Ale už jsem to taky říkal – v mých očích je to mužstvo pořád trochu v přestavbě. V minulé sezoně jsme ztratili kostru týmu, odešli Kousal, Najman, Šťastný. Věděli jsme, že je musíme nahradit, a že to může nějakou dobu trvat. A že to asi ještě bude chvíli trvat. Troufám si říct, že zezadu jsme teď stabilizovaní. Nicméně přiznávám, že ideální útok se ještě bude hledat.
Zkomplikuje vám to Róbert Lantoši?
Tím myslíte, jestli odejde?
Přesně tak.
Róbert měl perfektní sezonu a je v ideálním hokejovém věku. Co víme, tak má spoustu nabídek ze zahraničí a bylo nám řečeno, že je upřednostňuje. Samozřejmě dostal nabídku i od nás, hodně bychom o něj stáli, na druhou stranu jsme realisté a chápeme, že se chce posunout někam dál.
Co brankoviště? Jak si podle vás vedli gólmani?
Stejně jako celý tým neměli gólmani vůbec dobrý start sezony. Byť je třeba dodat, že oba trochu laborovali i se zdravím. Honza Růžička se pak vyšvihl v závěru, kdy nám šlo o záchranu a kdy měl tři nuly v šesti zápasech. Tam nám opravdu hodně pomohl a je to z velké části jeho zásluha.
Jaký dojem na vás udělal brankář Hora, který naprosto nečekaně naskočil do zápasu v Karlových Varech?
Velmi dobrý. David Hora určitě patří do té skupiny mladých hráčů, o kterých jsem už mluvil. Bylo to pro něj celé hodně nečekané, de facto jsme ho vytáhli ze školy a on si myslel, že jen jede na výlet. Ale zvládl to bravurně. Už jsme s ním podepsali smlouvu. Máme tu i Marka Stuchlíka, který taky patří mezi ty mladší a nadějné. Obecně si myslím, že tu s mladými hráči umíme pracovat, snažíme se je protáhnout i přes první ligu a mít je připravené.
Jak jste prožíval finiš základní části? Naděje na postup do předkola tam byla takřka do poslední chvíle, mrzí vás, že to nakonec nevyšlo?
Já jsem člověk, který vždycky horko těžko prohrával, takže mě to samozřejmě mrzí. Po zápase na Kladně u mě prvotně převládla úleva, že jsme se vyhnuli baráži. Sice jsem se ještě upínal k tomu, že by to třeba mohlo vyjít, ale klíčový zápas přišel už vlastně předtím v Karlových Varech, ten zápas se nám hrubě nepovedl. Tam jsme si to předkolo v mých očích definitivně prohráli.
Jak náročná byla celá ta sezona pro vás osobně?
Hodně náročná. Já jsem ten tým stavěl, já jsem za něj zodpovědný. Nespalo se mi vůbec dobře, někdy v listopadu a prosinci jsem kolikrát zvládl zavřít oči sotva na pár hodin. Ale všichni jsme makali, celá tahle organizace, včetně třeba i fanoušků, kteří nás neuvěřitelně podrželi. Od nového roku se to začalo zvedat a až do konce vlastně gradovalo, a to vzdor tomu, že jsme ve finále hráli s pěti nebo šesti mladými hráči v sestavě, protože ostatní byli prostě pomlácení a zranění.
Nahrál jste mi na další otázku. Byla nakonec i v tomhle síla Bruslařů? Že sice nedávali tolik gólů, ale často hráli na hranici sebeobětování?
Je to tak. Kabina nakonec ukázala obrovský charakter. Opravdu jsme hráli neuvěřitelně obětavě. Kluci se dokázali tak nastavit a jít do toho způsobem, před kterým se patří smeknout. Když to řeknu upřímně, tak máme asi pět nebo šest hráčů, kteří teď po sezoně musí na operaci. Jeden příklad za všechny – Petr Gewiese byl tak pomlácený, že na poslední dva zápasy řekl, že už by spíš překážel, protože by hrál na jedné noze.
Dvě třetiny sezony jste strávil na střídačce. Byl v tom nějaký pocit nutkání pomoct?
Kdo jiný by se měl pokusit pomoct, když ne já? Jak jsem řekl, ten tým jsem stavěl já, byli to moji hráči a já jim chtěl ukázat, že jsem v tom s nimi. Takže sem tam nějaká rada, ale hlavně spíš snaha ukázat pospolitost, a že od ničeho nedávám ruce pryč, naopak.
Zeptám se možná trochu nemile, ale asi se tomu nelze úplně vyhnout – pochyboval jste o sobě někdy? Jestli je pro vás pozice sportovního manažera ta pravá? Nebo měl jste někdy nějakou krizi, kdy jste to chtěl prostě zabalit?
Asi úplně ne. Nejsem typ člověka, který by se v životě vzdával, i když to nejde podle jeho představ. A snažím se o sobě ani příliš nepochybovat. Na druhou stranu nebudu lhát, ta myšlenka mi do hlavy několikrát přišla. Jestli na to vůbec mám. Jestli to opravdu nedělám nějak špatně. Pak jsem se na sebe ale každé ráno podíval do zrcadla a věděl jsem, že si můžu upřímně říct, že do toho za sebe dávám sto procent, a že jsem nic nepodcenil. Samozřejmě se toho spousta nepovedla a já se tomu nevyhýbám, ale to je prostě život.
Jak rozdílně tyhle okamžiky člověk prožívá jako hráč a jako manažer?
Když nad tím tak přemýšlím, tak jsem měl vlastně asi v hráčské kariéře poměrně dost štěstí a relativně se takovým špatným sezonám vyhýbal. Baráž jsem hrál jen jednou ve Švýcarsku, kde se to povedlo zachránit, a hrobníkovi z lopaty jsem těsně utekl s Kladnem, kdy jsme se ale nakonec do play off na poslední chvíli procpali. A jaký je v tom rozdíl? Obrovský. Jako hráč zavřete dveře od zimáku a prostě tomu všemu na chvíli uniknete. Jako manažer ne. Telefon zvoní od rána do večera, někdy i v noci.
Co tým čeká teď?
Do pátku 15. března jsme měli ještě normálně tréninky na ledě. Teď hráči dostanou čtyři týdny volna, a to hlavně na vyléčení všech těch šrámů. V pondělí 15. dubna pak mají sraz někteří mladší hráči, kteří tu budou s kondičním trenérem, ostatní dostanou individuální dvoutýdenní plán. Od 29. dubna pak pojedeme už letní přípravu všichni společně na zimáku.
Děkujeme za rozhovor.