Karle, vy jste s hokejem začínal v Letňanech, ale od sezóny 2017/2018 jste hráčem BK Mladá Boleslav. Jak se ten váš přesun sem uskutečnil?
Začal jsem tuto sezónu ještě v Letňanech, a potom přišly nějaké nabídky, protože se mi dařilo. Pak už to bylo jen o tom, jak se to celé zformovalo. Řešil jsem to s taťkou a s agentem, a vyšla z toho právě Mladá Boleslav.
Asi neprozradíte, o jaké nabídky se jednalo, a tak se zeptám jinak. Co vás přimělo k tomu rozhodnout se právě pro Boleslav?
Dlouho jsem hrál v Letňanech, a tam bylo vždycky takové domácí prostředí, takže jsem porovnával tento faktor i s jinými týmy. A Boleslav se mi právě líbila v tom ohledu, že je to tam takové rodinné, vše drží při sobě. A také mi dali dobré podmínky a vyhověli mi, takže si to sedlo.
V aktuální sezóně naskakujete jak za mladoboleslavské áčko, tak za juniory, a máte střídavé starty i v prvoligovém Ústí nad Labem. Jak to všechno zvládáte a kdo určuje, kde budete hrát?
Určuje to vedení klubu, a to podle situace beků u áčka. A zvládám to, myslím, dobře. Musím zaťukat (ťuká si na zuby), že mi zatím drží i zdraví. Náročnější je to s přesuny. Dříve jsem ještě neměl auto, ale od ledna už bych měl začít jezdit, tak by to mělo být jednodušší. Taťka měl hodně práce, takže mě z Prahy a do Prahy vozil Klépa (Jakub Klepiš, pozn. red.), nebo mě pak vozili i další kluci. Takže klukům moc děkuji za to, že mi pomohli.
Před třemi týdny
jste oslavil své osmnáctiny, v letošní sezóně jste nastoupil poprvé za
boleslavské áčko, hned v prvním zápase jste si připsal i první gól
v extralize a na konci roku přišla ještě nominace do národního týmu a
reprezentování českých barev na MS světa juniorů. Poněkud bouřlivý rok, že? Jak
si to užíváte?
Vůbec jsem před sezónou nečekal, že by se to všechno mohlo seběhnout najednou. Je to krásný. Myslím, že je to do jisté míry i odměna za tu úpornou dřinu v létě. (Karel Klikorka trénoval celé léto s mladoboleslavským A-týmem, pozn. red.)
Ve vašich osobních statistikách už nějaké starty za mládežnické reprezentace jsou, ale nikdy to nebyla tak významná akce, jakou je mistrovství světa, že?
Ano, je to tak. Vždycky jsem byl na hraně. A většinou jsem jako poslední obránce z té sestavy vypadl. Bylo mi řečeno, že nestíhám, nebo že jim nevyhovuji do sestavy. Asi jsem se trenérům nějak nelíbil. Teď můžu být rád, že jsem se tam dostal, a že mi trenéři věří. Jsem za to moc rád a snažím se odvádět maximální práci.
Jaké pocity či emoce ve vás byly v momentě, kdy jste na poslední chvíli vypadl z těch předešlých mládežnických reprezentací?
Tak to, že bych si řekl, že to nemá cenu, a že bych začal dělat kraviny, to vůbec. Většinou mě to namotivovalo a makal jsem, co to šlo, abych se právě dostal na další akce. Nic negativního to nepřineslo.
Ve výběru Václava Varadi není až tolik mladíků z českých soutěží. Berete to jako určitou prestiž být mezi nimi a jak jste reagoval, když vás vybrali?
Vůbec jsem nečekal, že by mohla přijít nějaká pozvánka. Pak se to nějak celé seběhlo velmi rychle. Z juniorů jsem přeskočil do první ligy do chlapů, pak jsem dostal šanci i v boleslavském áčku. Pak přišla pozvánka, a já tam jel s tím, že tam chci odvést stoprocentní práci. A na to, že jsem z Česka asi nijak nekoukám. Hráči jsou podobní, a v Česku, Americe, nebo Finsku, se dá trénovat úplně stejně. Nevidím v tom žádný větší rozdíl.
Jaká parta se tedy v Ostravě sešla? Sedli jste si?
Myslím, že jsme se sešli dobrá parta. Je tam pohoda, hodně se smějeme. Nejsou mezi námi rozdíly. Samozřejmě, že starší kluci, jako je třeba Libor Zábranský a Čája (Petr Čajka, pozn. red.), Honza Jeník – ti to mají na starost. Takže ti se poslouchají, a jde se podle nich.
Na Štědrý den jste měli volno, a rozjeli jste se do svých domovů. Jak jste strávil Vánoce? (celý manšaft už se ve středu 25.12. musel hlásit zpátky v Ostravě na tréninku, pozn. red.)
S Janem Myšákem jsme si koupili lístky ještě dřív, než se objednávaly hromadně pro celý tým. Měli jsme informaci, že si musíme lístky sehnat sami, takže jsme vyjížděli z Ostravy pendolinem o čtvrt hodiny později než ostatní kluci. Ale byla to pohodová cesta. Štědrý den byl fajn. Taťka mě vyzvedl, a jeli jsme domů na večeři. Druhý den jsme jeli všichni zase zpátky. Hned po příjezdu jsme měli trénink. Trenéři hlavně chtěli, abychom strávili čas s našimi blízkými. Myslím si, že to hodně pomohlo i v tom zápase s Ruskem. Přišlo mi, že všichni byli více v klidu a chtěli jsme vyhrát.
Už jste to
nakousl. Hned na úvodu turnaje jste nastoupili proti favorizovaným Rusům. Jak
byste zpětně zápas zhodnotil?
Z mé strany, ale i z kluků a z kabiny, bylo před zápasem cítit takové napětí. Když ho mám, tak se většinou vyhraje (úsměv). Ale naštěstí se vyhrává průběžně všude. A zrovna to přišlo. Od začátku jsem věřil, že to urveme, že na ně máme. Rusové sice mají kvalitní tým, ale my ho máme taky. Věřil jsem tomu, že je porazíme.
S čím jste do zápasu šli?
Šli jsme do toho s tím, že se nebojíme. Je to normální soupeř a normální kluci. Ta jejich síla je sice velká, a také jsme ji pocítili. Ale my jsme do toho šli s výbornou defenzívou, a od toho se odvíjela ta naše hra. Ve třetí třetině jsme soupeře nepustili přes naši obranu, a nemohli se k nám tak dostat, udělali jsme jim to těžké.
Vy sám jste nastupoval v první formaci s kapitánem Liborem Zábranským. Od kdy jste spolu?
Přijel jsem na první kemp, a trenéři mě postavili do první lajny hned od začátku, začínal jsem s Hugem Hašem. Prošli jsme spolu i prvním vyřazováním. Další kemp jsme hráli se Švédskem, ale tam se nám to moc nepovedlo, takže trenéři řešili, co dál. Šel jsem k Liborovi Zábranskému a odehráli jsme spolu zápas. Věděl jsem to tedy vlastně celou dobu, stále jsem se držel v první lajně. Je dobré cítit od trenérů důvěru, a ještě hrát s takovým hráčem, protože Libor je výborný hokejista.
Na úvodní duel české dvacítky dorazilo bezmála devět tisíc fanoušků, kteří vytvořili fantastickou atmosféru a hnali vás vpřed. Jak se vám před takovou kulisou hrálo?
Ta atmosféra byla výborná, neskutečná! To jsem ještě nezažil. Možná v Boleslavi, když bylo vyprodáno, tak to bylo taky nádherný, ale před tolika lidmi jsem ještě nehrál. Když jsme šli do akce, nebo jsme jeli k nim do pásma, tak celá hala bouřila, bylo to znát. Ti lidi to posouvají dál. Bylo to úžasné.
Byl ten úvodní, navíc vítězný, duel s Ruskem tou nejlepší pozvánkou pro fanoušky na další zápasy české reprezentace na aktuálním šampionátu?
Myslím, že určitě. Věřím tomu, že lidé museli vidět, že jsme proti Rusku bojovali, snažili jsme se, nechali jsme na tom ledě úplně všechno. Několik kluků schytalo pořádné rány z blokovaných střel. Takže já bych byl určitě rád, kdyby nás fanoušci do Ostravy přijeli podpořit, a mohli jsme tady vidět úplně plno.
Věřím, že určitě rádi přijedou. Můžete ještě prozradit, kdo vám osobně přijede do Ostravy fandit?
Taťka se strejdou se byli podívat hned na úvodním duelu, takže jsem měl velkou radost. Chtěli by se tu ukázat všichni, ale lístků není tak úplně moc, a ty přesuny taky nejsou úplně jednoduché. Moc jsem si přál, aby se mohla přijet podívat i přítelkyně, ale ve čtvrtek nemohla, a pak už ji čekají její zápasy ve volejbale, takže ta se sem asi nedostane. Ale doufám, že ještě někdo z rodiny či přátel přijede. Ale vím, že to všichni prožívají i doma u televize, sledují to, a na dálku mě podporují i kamarádi (úsměv).
Můžete ještě na závěr prozradit, kdo je váš vzor, a případně kdo vám prozatím nejvíce pomohl?
To je hodně těžké, někoho jmenovat. Každý trenér, kterého jsem měl, mi dal kousek něčeho, co jsem potřeboval. Ale pokud bych měl někoho zmínit, tak je to pan Ladislav Kadaně z Letňan. Ten se mnou prošel čtyři nebo pět sezón, s tím jsem pracoval hodně. Musel bych jmenovat spoustu trenérů, ale tento se mnou šel asi nejdéle. Ze zahraniční je pak mým vzorem asi John Klingberg, má dokonce i stejné číslo dresu jako já, také nosí trojku. Toho sleduji hodně, jeho hra se mi fakt líbí.
V Boleslavi je to asi Martin Ševc. Když jsem s ním hrál, tak mi předal spoustu zkušeností, snaží se mi pomoct, čehož si vážím. Má spoustu zkušeností, a je to výbornej kluk, je s ním i sranda. Jsem rád, že jsem s ním mohl hrát. Během zápasu mi říkal spoustu věcí, třeba i negativních, ale za to jsem rád, posouvá mě to dál. Dál mi pomáhají i další kluci, třeba Martin Pláněk, nebo Honza Stránský (ten mimo jiné Karla přivedl i k ježdění na skládačce, pozn. red.).
Děkujeme za rozhovor a přejeme hodně úspěchů.