Mitjo, svůj poslední zápas na šampionátu jste sice vyhráli, už před ním jste ale věděli, že sestupujete do nižší divize. Takže ty pocity musely být hodně rozporuplné, že?
Je to tak, příliš do zpěvu nám nebylo. Ale určitě je dobré, že jsme do toho utkání šli s bojovností a vědomím, že chceme bez ohledu na sestup zvítězit. Vyhrát alespoň tu jednu bitvu, když všechny ostatní jsme nezvládli. Šli jsme tak do toho kvůli sobě, ale hlavně kvůli našim fanouškům – ti si to vítězství zasloužili vůbec nejvíc.
S Dány jste to nakonec zvládli dobře, byť jste zvítězili „jen“ 1:0. Proč to nešlo už předtím?
To je otázka za milion dolarů. Kdybych to věděl, měli bychom právě třeba šest nebo i devět bodů. Problém bych viděl v tom, že jsme vždycky hráli minimálně deset minut fakt špatně. Někdy i déle. A to si prostě v zápasech na takové úrovni nemůžete dovolit. Proti Rusku, Americe, Finům, Slovákům... Proti takovým týmům můžete udělat jednu dvě chyby a doufat, že to ustojíte, ale rozhodně nemůžete mít špatné takhle dlouhé herní úseky.
Právě v tom posledním zápase s Dánskem jste ale ohromně zapracovali na své defenzívě. Bylo to vidět a projevilo se to i na skóre – neinkasovali jste ani jednu branku. Co trenér Kopitar změnil?
(úsměv) Paradoxně vlastně nic. Moc nám toho před tím zápasem neřekl. Jen „Chlapi, už jsem vám tu navykládal všechno, co šlo. Tohle utkání už je jen o vás, ukažte, že na to máte. Vezměte to jako show pro lidi a vyhrajte kvůli nim.“
Právě vaši lidé, vaši fanoušci, jsou úžasní, že? Celý zápas fandili a bavili se, jako kdybyste měli vyhrát šampionát.
Byli famózní. A byli by ještě úžasnější, kdybychom jim dokázali udělat radost víckrát. Ale to je zkrátka sport. Snažili jsme se a zpětně to bereme tak, že to naši fanoušci viděli. Každopádně nás mrzí, že toho snažení pořád nebylo dost.
Překvapilo vás, kolik Slovinců si našlo cestu do Ostravy?
Abych se přiznal, tak překvapilo. Přeci jenom je to kus cesty. A taky to – co si budeme povídat – není Praha. Ale strašně mile nás překvapili, nebyl jediný zápas, kde bychom nevnímali jejich podporu. Skoro bych si troufl říct, že jsme se cítili prakticky jako doma. O to větší škoda, že jsme jim to nedokázali pořádně splatit.
Co si myslíte o mistrovství světa v České republice jako takovém? Organizace, atmosféra...
Musím přiznat, že když jsme zjistili, že nebudeme hrát v Praze, byli jsme trochu... (zamyslí se) No ano, zklamaní. Ale zpětně hodnotím všechno naprosto kladně. Nenapadá mě jediná věc, která by se tu nepovedla. Velmi jsme si to užili. Všechno to kazí jen ten náš sestup.
Vzpomněl jste si na svoje spoluhráče z Mladé Boleslavi? Vám předevčírem (pondělí 11. května) skončila sezona a oni zahájili letní přípravu...
Jo, celkem paradox, že? (úsměv) Ale já na to taky brzy vlétnu. Teď si dám týden trochu oraz, vidím to na nějaký fotbal nebo tenis. A pak zpátky do tělocvičny, kde se začnu připravovat na další sezonu. Do Čech se pak zas vrátím někdy po polovině července.
Děkujeme za rozhovor.