Zdeno, co všechno vlastně práce sportovního redaktora obnáší?
Hlavní náplní je samozřejmě psaní článků na webové stránky, popř. online přenos z daného utkání, během kterého musí mít redaktor neustálý přehled o tom, co se děje na ledové ploše. Před každým zápasem je nutné udělat si takovou malou přípravu, zjistit si pár informací o týmu soupeře a o jeho jednotlivých hráčích. Pokud se redaktor přihlásí na pozápasový rozhovor, samozřejmě se na něj musí připravit už během hry, vytipovat si konkrétního hokejistu, se kterým rozhovor povede a vypsat si pár dotazů.
Povinností během zápasu je poměrně dost. Je těžké v takové rychlosti všechno stíhat a zároveň utkání sledovat jako fanoušek a užívat si jej?
Pro mě osobně, ale myslím si, že moji kolegové jsou podobného názoru, je asi nejnáročnější psaní online přenosů, při kterých je nutné skloubit více věcí dohromady, na fandění opravdu žádný prostor nezbývá. Ačkoli, i tu a tam emoce ulétnou… Onlajny jsou pro mě rozhodně nejvíce stresující, protože na sepsání toho, co se na ledové ploše odehrává, máte opravdu minimum času, navíc hra rychle plyne dál a už se děje zase něco jiného. Je to obrovský fofr, člověk ani nemá čas na to, aby si svůj příspěvek nějak pořádně zkontroloval, poté v přenosu nachází chyby a samozřejmě ho to mrzí.
Obnáší práce redaktora i situace, při nichž na zimní stadion musíte dorazit i mimo samotné utkání?
Ta práce je hodně operativní, vše záleží na domluvě. Velkou výhodou je, že nás v redakci pracuje více, takže vždy alespoň jeden z nás může s danou situací nebo problémem pomoci. Pro mě je to tedy spíše výjimečně, protože žiju v Brně a do Mladé Boleslavi dojíždím pouze o víkendech.
Jak redakce funguje o letních prázdninách a jak redaktor léto vlastně tráví?
Vzhledem k boleslavským fanouškům je hlavním úkolem léta to, aby klubový web nezůstal prázdný a aby čtenáři při jeho prohlížení mohli i v tomto období na něco zajímavého narazit. Během pauzy mezi sezonami je to s jeho zaplněním poněkud složitější, ale každý rok se nám povede přijít s nějakým nápadem nebo myšlenkou, kterou v okurkové sezoně realizujeme. Já osobně léto trávím poměrně v klidu, věnuji se svému stálému zaměstnání, mám konečně větší prostor i pro rodinu a přátele, které skrz hokejové víkendy lehce „zanedbávám“. O většinu článků se tak přes prázdniny starají kolegové, kteří žijí v Mladé Boleslavi.
Jak se člověk vlastně stane redaktorem? A jak konkrétně jste se k tomu dostala vy?
Za necelý měsíc už to bude pět let, co jsem na stránkách zdejšího klubu zaregistrovala výzvu o hledání nových redaktorů. V té době jsem měla pouze takové prozatímní zaměstnání a přihlásila jsem se v domnění, že by se mohlo jednat o práci na celý úvazek, ovšem hned jsem byla vyvedena z omylu. (směje se) I tak se mi ta práce ale velice líbila, rozhodla jsem se u ní zůstat a rozhodně toho nelituji. Práce redaktora mě neskutečně naplňuje a díky ní vypadávám z určitého denního stereotypu. Navíc mi dala spoustu možností – není to jen redakční práce, ale díky ní jsem se dostala i k fotografování, mládežnickým turnajům a v neposlední řadě jsem díky ní poznala spoustu zajímavých lidí a opravdových přátel.
Mluvila jste o tom, že nejméně populární součástí práce z vašeho pohledu jsou online přenosy. Co naopak patří mezi ty nejoblíbenější činnosti?
Já osobně se nejvíce asi pokaždé těším na rozhovory, ale přiznám se, že teď mám na mysli přepisované rozhovory, na které se připravuji během zápasu, hráče po jeho skončení vyzpovídám a poté si rozhovor doma (nebo ve vlaku), ale především v klidu, přepíšu a zkontroluju. Z domácích zápasů už dva roky děláme videorozhovory, těch se kvůli nervozitě příliš neúčastním, moc se na to necítím. Ale řekla bych, že mí kolegové to zvládají na jedničku. (úsměv)
Nachomýtla jste se někdy k nějaké zajímavé nebo kuriózní situaci, na kterou budete do konce života vzpomínat? Ať už při zmíněných rozhovorech s hráči nebo mimo ně.
Ještě předtím než jsem nastoupila do boleslavské redakce, jsem se jakožto fanynka měla možnost setkat s Richardem Králem, což byl pro mě opravdu nezapomenutelný zážitek. Bylo to v Jastrzebie Zdrój, kam tehdy přestoupil z BK Mladá Boleslav. Ale od té doby jsem se měla šanci setkat s ikonami českého hokeje. Nezapomenutelné jsou i vzpomínky na natáčení rozhovorů s hráči, přičemž otázky se vůbec netýkaly hokeje. Myslím, že při práci redaktora člověk zažije opravdu nespočet kuriózních situací. Třeba když točíte a hráči spolu během rozhovoru vtipkují navzájem nebo si dělají lehké naschvály. Někdy se to snažím začlenit i do přepisu rozhovorů, ale většinou jde vždy o kouzlo okamžiku.
V redakci jste, kromě šéfredaktorky Jitky Čechové, jedinou ženou. Slýcháváte někdy třeba od hráčů nebo někoho jiného narážky tohoto typu?
Samozřejmě, za tu dlouhou dobu už jsem se s tím několikrát setkala. Párkrát jsem nějaké poznámky zaslechla, při cestě okolo dokořán otevřené kabiny i něco málo zahlédla. (směje se) Přiznám se, že mi to není moc příjemné, ale uvědomuju si, že v prostředí plném hokejistů se něčemu takovému asi nelze vyvarovat a snažím se to neřešit.
Přiznala jste to sama – nepracujete v Mladé Boleslavi, ale v Brně. Je těžké tuto brigádu nějak skloubit s vaším skutečným zaměstnáním?
V Brně pracuji už čtyři roky. Ze začátku jsem měla pocit, že to absolutně nemůžu zvládnout a měla jsem i obavy, jak se k této situaci můj zaměstnavatel postaví. Ale díky tomu, že dělám ve státní správě a vždy jsem nad sebou měla lidi, kteří mi ve většině případů dokáží vyjít vstříc, tak můžu práci redaktora dělat. Pokud mám svou práci hotovou, tak mi prakticky nic nebrání v tom, abych se v pátek mohla přesunout do Mladé Boleslavi a bez problémů zvládnout redakční práci i na pátečních extraligových utkáních. Předešlou sezónu a letošní sezónu jsem kvůli play-off měla nahlášenou i dovolenou. Takže skloubit se to určitě dá, člověk ale musí mít potřebný zájem, chuť a nadšení.
S tím nadšením souvisí i moje další otázka, v redakci totiž máte přezdívku „moravský agent“. Můžete čtenářům prozradit, co to znamená?
Tahle přezdívka vzešla od naší šéfredaktorky, která mi tak začala říkat. Má to jedno prosté vysvětlení, fandím a pracuji v mladoboleslavské redakci, ale zároveň bydlím a pracuji v Brně, takže se někdy na vlastní pěst vlakem vydávám na venkovní zápasy Bruslařů po celé Moravě, potažmo i po celé republice. Po skončení zápasů hned točím rozhovory a při cestě zpátky je přepisuji a v noci je dávám na web. Ještě, když se v Boleslavi hrála 1. liga, tak jsem několikrát byla v Třebíči, teď to mám nejsnazší a nejrychlejší na zápasy Komety, občas zajedu třeba do Olomouce, Vítkovic, Třince. Ale vlakem stíhám i zápasy v Hradci Králové či v Pardubicích. A to ani nemluvím o tom, když se domluvíme v redakci a jedeme na venkovní utkání do Varů nebo do Plzně. Zkrátka, tady je na prvním místě nadšení a pak už jde zvládnout cokoli. (úsměv)
Klub si v předchozích letech prošel několika těžkými obdobími, sestoupil z Tipsport extraligy, hrál několik baráží. Jak jste to z pozice redaktorky prožívala? Měla jste někdy chuť to kvůli zklamání z nepovedené sezony zabalit?
Určitě ne, ale přiznám se, že konkrétně zápas, po kterém jsme v roce 2012 sestoupili z nejvyšší soutěže, byl pro mě opravdu hodně emotivní. Vzpomínám si, že jsem ho tenkrát komentovala. V takových momentech je člověk hodně na dně, prakticky neví, co má dělat a na co se ptát. To se pak na rozhovory s hráči, kteří jsou z celé situace nešťastní, ani nechce. Moc se to popsat nedá, tenkrát to opravdu bylo čiré zoufalství. Nikdo nevycházel z kabiny, a když pak přeci jen, měl tehdy Tomáš Nouza slzy v očích. Myšlenka na to odpískání všeho asi tehdy přišly do hlavy každému, ale hokej je hodně o emocích a i tyhle momenty k němu prostě patří.
Otázka na závěr: Právě jste pěkných pár minut strávila na opačné straně mikrofonu, než na jakou jste zvyklá. Jaké to bylo?
Bylo to celkem drsné. Docela ty hráče lituji! (smích) Upřímně přiznávám, že se na ně teď asi budu dívat zas o něco jinak, zvlášť když oni na rozdíl ode mě mají v nohách dvouhodinový zápas a já si tu jen tak sedím a v klidu si povídám. (smích)
Děkujeme za rozhovor.