Miloši, jaký je ten návrat „do reality“? Téměř měsíc jste strávil na druhé straně zeměkoule…
Je to těžké. Samozřejmě převládá euforie, v Bratislavě nás přivítalo hrozně moc lidí. Vše je hrozně rychlé. Hned po příletu z Číny jsem jel rychle domů pozdravit, pak následovala Bratislava, cesta autobusem a na náměstí, oslavy a ještě ve středu v noci jsem jel zpět sem do Boleslavi. Vše bylo zrychlené, ale oslavy byly tak akorát a teď už se znovu soustředím na práci v klubu.
Co jetlag? Stačil jste se už srovnat s časovým posunem?
Ještě bývám unavený. A od třetí ráno jsem vzhůru. Nejsem úplně přehozený zpět, ale jsem profesionál, tak si to ještě budu muset vykompenzovat třeba spánkem po obědě. (úsměv)
Jak moc se v posledních dnech zvedl zájem o vaši osobu?
Určitě jsem to pocítil. Když jsme vyhráli bronz, tak to byl výbuch napříč sociálními sítěmi. Ale nedalo se všem odepisovat. To jsem stihl jen blízkým a rodině. Zvýšená pozornost byla a je, ale já osobně to moc nevnímám. Nežiju život na sociálních sítích, že bych třeba na instagramu naháněl followery... Pro mě jsou nejvíc ty zážitky z oslav a to, co jsme dokázali.
Se Zvolenem jste se stal mistrem slovenské ligy 2021, nyní jste bronzovým olympionikem. Můžete tedy říct, že aktuálně zažíváte svoje nejlepší období?
Asi ano. Z obojího mám velmi krásné pocity. Ještě si to ale možná pořádně neuvědomuji. Možná až zpětně, po kariéře, pochopím, čeho jsem vlastně dosáhl. Slovensko ještě nikdy nepřivezlo z olympiády hokejovou medaili. Přijde mi, že se z toho všichni těší mnohem více než já, možná mi to ještě nedochází. Ale je to super pocit.
Vezmeme to nějakým způsobem popořádku. Teď už asi můžeme prozradit, že jste de facto těsně před olympiádou prodělal covid. Pomohla třeba tahle skutečnost v něčem organizačním?
Paradoxně mi to situaci spíše ztížilo. Ti, kteří měli covid v posledních třech týdnech před odletem, museli mít dalších pět testů navíc, abychom měli do Číny červenou kartu (povolení ke vstupu, pozn. red.). Chodil jsem se testovat všude, v Praze, na tripu ve Zlíně. Musel jsem si na poslední chvíli hledat nějaké odběrové místo. Bylo to náročné. Ale bylo nás víc. Měl jsem štěstí, že když jsem se po zápase v Brně hlásil v Bratislavě, tak jsem byl vždy negativní. Některým ale kvůli zvýšené citlivosti testů stále vyskakoval pozitivně. Ale já měl štěstí a byl jsem v klidu.
Poslední zápas jste za Boleslav odehrál v Brně 1. února. David Moravec nám v pozápasovém rozhovoru prozradil, že jste se hned z Brna přesouval do Bratislavy do reprezentační bubliny.
Ano, byli jsme tak dohodnuti s klubem. Neměl jsem s tím žádný problém, chyběli nám hráči, měli jsme v týmu nějaká zranění. Nebylo by to vůči klubu fér, kdybych odešel dřív. V Bratislavě jsem se měl hlásit 2. února. Bylo to dáno i začátkem olympijského turnaje, který začínal později. (Kvůli pozdějšímu odletu Miloš Kelemen nebyl na slavnostním zahájení olympiády, pozn. red.)
Hodně se mluvilo o tom, že Číňané jsou ohledně covidu opravdu nesmlouvaví. Jak to tedy fungovalo?
Bylo to přísné, ale dělali to skvěle. Nikde nebyl problém, že by se odkládaly či rušily nějaké zápasy či disciplíny. Bylo tam hodně sportovců a testy jsme měli prakticky každý den. Všude jsme se museli prokazovat kartami, že jsme negativní. Jinak by nás nikam nepustili. Za mne to na tu dobu bylo udělané dobře.
Co jste vlastně směli a co bylo naopak zakázané?
Všude se chodilo přes rentgeny a co si budeme povídat, spousta týmů si donesla i nějaké to vlastní pivo. Nic se ale nesmělo vzít dovnitř, takže jsme vše museli vyndat a zbavit se toho. Nic cizího dovnitř nesmělo. To bylo asi nejtěžší, nešlo s tím udělat nic. (úsměv)
Na co z olympiády budete nejvíce vzpomínat?
Asi na celý ten příběh a olympijskou cestu. Jak jsme jako tým gradovali. Ze začátku jsme prohráli dva zápasy ve skupině s týmy, se kterými jsme se pak střetli v posledních dvou zápasech. Postupně jsme to vystupňovali až k zápasu o bronz. Celá naše cesta turnajem byla neskutečná. Co jsme předvedli a jak jsme hráli. Budu především vzpomínat na tým a partu, která tam byla.
A až se jednou řekne Peking 2022, co se vám hned vybaví – dvěma nebo třemi slovy?
Nezapomenutelný zážitek.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Příspěvek sdílený Ｍｉｌｏš Ｋｅｌｅｍｅｎ🇸🇰🏒 (@miloskelemen)
Zajímavé zkazky běžely také o jídle, respektive o vaření pro sportovce. Prý vařily jakési automaty. Je to pravda? A jak to chutnalo? Co se vlastně vaří na akci, kde se setkají lidé z celého světa?
Roboti vařili podle mě jen tam, kde bydleli novináři. My jsme tam nic takového neměli. V jídelně byla výdejní okénka, každý si pak sedl zvlášť za plexisklo. Byl tam velký výběr, ale za ty tři týdny, které jsem tam strávil, se nabídka vůbec neměnila. Stále tam bylo to stejné. Ke konci už to člověku lezlo krkem. Nebyla to ta domácí strava, na kterou je člověk zvyklý. Možná jsme tam něco i zhubli, ale už jsme to asi zase dohnali. (smích) Ale nevařili špatně, bylo tam od každého něco – těstoviny, masa, saláty. Ale chyběly tam občas i takové ty prasečinky. (úsměv)
Když si člověk oblékne národní dres a národní barvy, jak se cítí?
Je to něco neskutečného. Teprve v národním týmu člověk pocítí, že reprezentuje svou vlast, svoji zem. A o motivaci je postaráno a člověk do toho dá vždy všechno.
Když jsme dělali rozhovor pro náš web po oznámení vaší nominace, říkal jste, že Slováci mohou překvapit a ukázat svou sílu. To se nakonec i stalo. Opravdu jste byli tak odhodlaní?
Všichni jsme věděli, že máme kvalitní tým, stejně tak i naši soupeři. Ale nám skvěle zachytal Patrik Rybár, který se stal i nejlepším brankářem turnaje. Mladý Juro Slafkovský to vystřílel. Sedlo si to všechno. Hráli jsme jeden za druhého, zápasy jsme vybojovali srdcem. Hráli jsme dobrý hokej a zápasy, které jsme hráli, jsme jen neodbránili, ale své soupeře jsme přehrávali. Myslím si, že jsme zaslouženě vybojovali třetí místo. Možná trochu mrzí, že jsme ve skupině neuhráli více bodů a nedostali jsme se ještě dál. Ale to už jsou jen takové úvahy. Po semifinále jsme šli do dalšího zápasu s tím, že ho jdeme vyhrát, že si jdeme pro „zlato“.
Na Slovensku jste odstartovali hokejové šílenství, tady v Čechách asi můžeme říct „slovenské Nagano“… Dochází vám, co jste dokázali? Přes kvalifikaci až k medaili.
Dlouho se čekalo na nějakou medaili, od stříbra z MS 2012. Lidé si to zasloužili. Je to dřina nás všech. Je to něco úžasného a doufám, že to nebude zase na dlouhý čas nějaká poslední medaile. Musíme se tímto stylem a hrou prezentovat i nadále. A já věřím, že úspěchy a výsledky budou přicházet.
Ve skupině jste – stejně jako Češi – skončili třetí. Na úvod jste přitom dostali poměrně „naloženo“ od Finska i Švédska. Nepanovalo tedy na úvod určité zklamání, že jste ani jednoho silného soupeře nedokázali zaskočit?
Věděli jsme, že zápas s Finskem bude hodně těžký, ale v zápase jsme vedli 1:0, poté jsme i snížili na 2:4. Ale bohužel jsme ještě nehráli hokej, který od nás trenér chtěl. Mysleli jsme, že to uhrajeme, ale ofenzivně jsme propadli. Pak už jsme se soustředili na to napadání. Aby to bylo správně tak, jak to má být. Se Švédskem to bylo stejné. V první třetině nám dali tři góly a dobrý hokej jsme začali hrát až poté. Měli jsme tlak, přestříleli jsme soupeře, ale i tak jsme si stále říkali, že stačí vyhrát hlavně zápasy play off a můžeme hrát o medaili. A tak to i bylo. Vyhráli jsme nad Lotyšskem, dostali jsme Německo a už to všechno jelo.
Nastartovala vás právě ta výhra nad Lotyšskem? A poté i sebevědomý výkon nad Německem, které jste jasně přehráli 4:0?
Věděli jsme, že Němci jsou dobří. Hráli jsme s nimi ten modulový zápas před turnajem, ale bylo znát, že nejde o ostrý zápas, bylo to takové „bezkontaktní“. Ale hráli výborně, měli dobrý pohyb a uměli si to rozehrát. V osmifinále jsme je ale k ničemu nepustili, byli jsme lepší od začátku do konce a jsme rádi, že se to podařilo.
Troufám si tvrdit, že největší nervy přineslo čtvrtfinále s Amerikou, kterou jste porazili 3:2 po nájezdech. Byl to ten klíčový zápas turnaje? Musela to být obrovská euforie…
Ano, souhlasím, byl to zlomový zápas. Myslím, že pak už jsme doufali a věřili, že odjedeme s medailí. Náš trenér nás stále motivoval. Že jsme lepší než soupeři, se kterými hrajeme. Amerika nad námi vedla 2:1, ale od druhé třetiny byli stále pod velkým tlakem a nakonec nám pomohla naše víra v to, že to dokážeme. Vyrovnali jsme čtyřicet vteřin před koncem. Nájezdy jsou pak už loterie. My jsme dali a Paťo Rybár to tam zavřel. Řekl bych, že to byl snad větší výbuch radosti, než když jsme vyhráli zápas o bronz.
Opravdu?
No ano. vyrovnali jsme pár vteřin před koncem. Emoce byly obrovské. V zápase o bronz jsme vedli 2:0, 3:0… Vedli jsme a nebylo tam napětí, že bychom na poslední chvíli ten zápas zlomili. Výbuch radosti byl v zápase s Amerikou větší. (úsměv)
V semifinále s Finskem vám soupeř nedovolil ani jednu branku, prohráli jste s budoucími olympijskými vítězi 0:2. Čím byli Finové tak skvělí, že na ně nikdo nenašel recept?
Všichni jsme věděli, že mají relativně starý tým, ale také že jsou to všichni skvělí hráči, hrající i v KHL, všichni s úžasnými statistikami. Hráli podobně jako u nás třeba Třinec – beton ve středním pásmu. A přes to se strašně špatně dostává. Bylo tam malé hřiště, takže se daly jen nahazovat puky a doufat, že se to nějak vybojuje a dáme gól. A to se nám nepodařilo. Ale ani oni neměli moc šancí. Dali nám gól ve druhé třetině, který nakonec rozhodl. Věděli jsme, že potřebujeme, abychom první gól dali my. Aby to museli otevřít a nehráli to své. To se nepodařilo a nakonec jsme s nimi prohráli.
Odplatu jste předvedli v zápase se Švédy v boji o bronz, které jste vynulovali. V čem byl tento zápas jiný, oproti tomu ve skupině?
Zápasu vždycky pomůže první gól, hlavně na psychiku. Byl tam s námi Miro Šatan a říkal, že zažívá dejavu, protože byl ve Vancouveru a v semifinále prohráli s Kanadou a hned další den hráli s Finy a prohráli. Říkal, že jsme sice zklamaní po prohře v semifinále, ale tak stejně to má i ten druhý soupeř. Švédové sice hráli svůj zápas později, ale všechno je to o hlavě. My jsme si tu hlavu přichystali lépe a jsme moc rádi, že jsme to urvali na svou stranu.
Jaké jsou pocity, když si člověk dává olympijskou medaili na krk? Co se v něm v tu chvíli odehrává?
Je to něco neskutečného. A ještě víc se to znásobilo, když jsem telefonoval s rodinou a v očích jsem jim viděl hrdost a dojetí. To je možná ještě víc. Opravdu je to něco neskutečného, co se stalo a můžeme si to jen a jen užívat. Už nám to nikdo nikdy nevezme.
Když jsme spolu mluvili před olympiádou, zmiňovali jsme, že slovenský tým je mladý. Konkrétně jste jmenoval i Juraje Slafkovského, který se nakonec stal nejlepším střelcem turnaje a média mu dokonce přisoudila status „slovenský Jágr“. Odstartovala se tímto nová éra slovenského hokeje?
Myslím, že ano. Ale nejsou to jen oni, máme tam více mladých kluků. Všichni sice nedostali prostor, protože jsme nemohli odjet s tolika mladíky. Ale jak ty úplně mladé ročníky, tak třeba i můj ročník je silný, máme tam spoustu kvalitních hráčů, třeba Palo Regenda, v NHL máme Martina Fehérváryho. Máme dobrou generaci a je jen na nás, jak s tím naložíme. Současně nemůžeme mít velké oči, že se teď něco podařilo a teď už se to bude jen opakovat a my nebudeme muset nic dělat. Nebo že budeme jako Kanada a vyhrajeme to talentem… Stále jsou země, jiné hokejové velmoci, které mají větší a širší výběr hráčů. My musíme stále pracovat a když si to sedne tak, jako třeba teď, tak můžeme udělat dobrý výsledek i na mistrovství světa.
Vaše olympijské statistiky jsou 0+1, čímž určitě na nic nenarážím, ale přesto se musím zeptat – jste spokojen s vaším výkonem a prezentací na olympiádě?
Úplně jsem vypustil kanadské bodování, řekl jsem si to už před turnajem. Sice je super, že jsem si připsal asistenci, ale je jedno, kdo ten gól dá. Vyhráli jsme bronz a každý z nás jsme na tom měli stejnou zásluhu. Samozřejmě, že bez sedmi gólů Juraje Slafkovského bychom to neměli, ale ubránili jsme spoustu oslabení. Trenér nám říkal, že někdo sice dá v zápase tři góly, ale když někdo vyblokuje sedm střel, tak je to mnohdy více. Všichni jsme byli tak nastavení, že je jedno, kdo ty góly dá. Přáli jsme si to navzájem.
Jaké byly oslavy? Dalo se vůbec slavit nějak v Číně nebo tam toho člověku moc nedovolí? A jak probíhaly oslavy v Bratislavě, doma…?
Byly to dlouhé oslavy a dá se říct, že i těžké. Ale všichni jsme dobře věděli, že se do klubů musíme vrátit už ve čtvrtek, hlavně my z české extraligy. Všichni už jsme byli ve čtvrtek na tréninku a myslím, že drtivá většina bude v pátek hrát (rozhovor se natáčel v pátek dopoledne před startem zápasů 56. kola extraligy, pozn. red.). Po Bratislavě jsem jel domů. Bohužel jsem zjistil, že rodiče jsou oba pozitivní, takže jsem s nimi ani nemohl být. Jen jsme spolu prohodili pár slov venku na dvoře a pak mě přijala primátorka Lučence a večer jsem jel přes noc do Boleslavi, abych se mohl ve čtvrtek hlásit na tréninku.
Pokud se vrátím ještě ke slovenskému nároďáku, nemůžu nezmínit trenéra – Craiga Ramseyho. Jaký je? Na střídačce se nikdy moc neprojevuje, většinou je v pozadí…
Je to výborný trenér. Moc toho nenamluví, ale když něco řekne, tak to má hlavu a patu. Hráči vůči němu mají respekt. Je to starší pán, ale nikdo si nedovolí mu jakkoli oponovat. A tak to má být. U jakéhokoli trenéra. Výborně motivuje celý tým. Taktiku, herní styl, vítěznou mentalitu – na tom má obrovskou zásluhu právě on. Je to skvělý trenér.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Příspěvek sdílený BK Mladá Boleslav (@bkmladaboleslav)
Co v kabině Bruslařů, jak vás přivítali?
Bylo to super, všichni byli šťastní se mnou za to, co se nám podařilo. Ale přiznám se, že jsem čekal, že mě budou víc popichovat. Ale sami uznali, že jsme hráli výborný hokej a doufám, že se i Boleslavi bude dařit, že kousek toho štěstí a vítězné vlny ze slovenského nároďáku přenesu i sem a nastartujeme se i my.
Zvládal jste i v Číně sledovat zápasy Bruslařů? Nebo alespoň výsledkově…
Sledoval jsem, ale většina zápasů se kvůli tomu časovému posunu hrála o půl jedné ráno. Zápas s Plzní jsem viděl na letišti. Výsledky jsem sledoval všechny. Byl jsem v kontaktu s Majom Lunterem a Adamem Jánošíkem. Říkali mi, že zápas s Hradcem byl dobrý. Jsem rád, že se to trochu zvedá a doufám, že v hlavní části sezóny, v předkole play off se to nastartuje a půjdeme dále. Jako jsme to udělali my na turnaji. Skupina se nám tolik nepovedla a pak jsme získali bronz. Nikde není napsané, že to nemůžeme dotáhnout vysoko i my tady.
Boleslav se stále nemůže výsledkově chytit a nastartovat nějakou vítěznou vlnu. Do jaké atmosféry se tak člověk vrací?
Nevnímám tu nějakou napjatou atmosféru, nebo stres a paniku. Dobře víme, o co hrajeme. Čeká nás ještě pět zápasů (rozhovor jsme točili ještě před startem pátečního 56. kola extraligy, pozn. red.). A potřebujeme z těch zápasů vytěžit co nejvíc. Potřebujeme mít hlavu nahoře, že se dá vyhrávat, připravit se na předkolo a semknout se jako tým a věřit jeden druhému a věřit tomu, že se nám podaří dojít co nejdále. Máme dobrý tým, ukázali jsme to v úvodu sezóny. Sice se něco pokazilo, přišla i nějaká zranění a noví hráči, přestalo se nám dařit, štěstí se maličko odklonilo. Ale to vše se může vrátit. Takže uvidíme. Vše je otevřené.
Děkujeme za rozhovor a ještě jednou velká gratulace.