Pane Plachý, jako již tradičně nemůžeme začít ničím jiným než hodnocením uplynulé sezony. Jaká podle vás byla?
Dalo by se říct „konec dobrý, všechno dobré“, ale to bych to hodně zjednodušil. Člověk se v tom pohybuje už nějaký ten pátek a ví, že celá ta sezona má své fáze. První čtvrtina, první, druhé místo. To bylo až nečekané. Pak úplný obrat a velký červený vykřičník. Posledních 30 zápasů a jen 32 bodů. Předposlední, za námi jen Zlín. Dá se říct, že druhá polovina základní části de facto smrděla sestupem z extraligy. To, že mužstvo potom v play off… (odmlčí se) Sám nedokážu říct, co se stalo, protože play off absolutně nekorespondovalo s tím, co jsme předváděli v těch posledních 30 zápasech. Každopádně to bylo obrovské vzepjetí se a vrácení se k tomu, co jsme tu předváděli, řekněme, poslední tři a čtvrt roku.
Můžete popsat, jaké byly vaše pocity někdy v lednu nebo v únoru? Opravdu jste to viděl tak černě, jak jste teď naznačil? A jak jste si tu situaci vy sám vysvětloval?
Pocity nebyly dobré a ano, myšlenky byly neveselého charakteru. Několikrát jsem tady v kanceláři seděl nad extraligovou tabulkou a rozpisem zápasů a zkoušel počítat, co nás ještě čeká nebo nečeká. Jednu dobu opravdu nebylo nereálné, že by Kladno ještě mohlo jít před nás. A jak jsem si tu situaci vysvětloval? Pár teorií samozřejmě mám…
Nepodělíte se?
Podělím, to víte, že se podělím. Je otázka, jestli byly dobře některé ty trejdy. Jestli jsme měli tak brzy zasahovat do mužstva a měnit Flynna se Zbořilem, když jsme v té době šlapali jako hodinky. Pak se samozřejmě nabízí myšlenka, jestli jsme na tým začali vyvíjet až příliš velký tlak a on na to prostě špatně reagoval. Jenom proto, že jsme nakonec došli až do semifinále, bychom tyhle otázky rozhodně neměli smést ze stolu jako bezpředmětné, protože právě z nich bychom si měli odnést největší ponaučení. Je to ale téma hlavně pro naše sporťáky, tedy pro Radima s Vencou, a já na to určitě budu chtít slyšet jejich názor.
Z vašich slov chápu, že jste patřil mezi ty, kdo postup přes Plzeň, tedy přes předkolo, nečekal, že?
Nebudu lhát a říkat, že jsem věřil, protože ne, nevěřil jsem. Ale upřímně řečeno o to úžasnější byly ty pocity potom. Čtvrtfinále mi udělalo velkou radost. Mám takové přání – myslím, že jsme klub na to, abychom čtvrtfinále hráli prakticky každý rok. Myslím, že takhle daleko už jsme. A když se jednou za pár let dostaneme mezi první čtyři, bude to skvělé. Takhle já nás vidím, to je reálná síla klubu, rozpočtu, města. Takže za mě – podruhé za sebou semifinále, to je prostě neuvěřitelné.
Ptala jsem se, jak jste si vysvětloval to špatné. Co jste si začal říkat, když se začaly dít ty dobré věci?
Osobně si myslím, že se ten tým hrozně semkl. A tak nějak uzavřel před vším kolem. Ti kluci se oprostili od všech okolních vlivů, přestali řešit, co jim kdo říká, nebo neříká a šli si to jednoduše užít. A dostali se až tam, kam se dostali.
Překvapil vás i nějaký jednotlivec?
Asi stejně jako celou hokejovou veřejnost mě překvapil Miloš Kelemen. Než odjel na olympiádu, tak měl pár gólů a nijak zvlášť nevyčníval. Když jsem poslouchal Radima Vrbatu, který mi už od září říkal, že bude hrát NHL, a že se o něj NHL zajímá, tak jsem tomu nevěřil. Ale když jsem pak Miloše v play off viděl, tak jsem pochopil, proč to říkal. Byl to prostě tank, který nešlo zastavit. I když se pak hrálo ještě finále, tak už ho střelecky nikdo nepřekonal. To mi připadá ještě úžasnější.
A druhý, kdo mě překvapil, byl Gašper Krošelj. Nebudeme si nic nalhávat, v sezoně to nebylo ono. Ani on, ani Honza Růžička neměli tu fazónu, kterou měli loni nebo předloni. Bývaly časy, kdy jsem viděl jít Gašpera do brány a věděl jsem, že víc než gól prostě nedostane. V sezoně jsem tenhle pocit letos neměl, ale pak v play off to zase dokázal. Byl naší obrovskou jistotou.
Ale zmínit můžu i Martina Pláňka, který odvádí obrovské množství práce, Tomáš Fořt, který taky skvěle brání, Honza Stránský rovněž potvrdil svou roli. Většina hráčů nakonec překročila takříkajíc svůj stín. Jen do Davida Šťastného si trochu rýpnu, tomu to letos bohužel moc nevyšlo.
Napadá mě – není speciálně letošní sezona důkazem toho, že stát se prostě může naprosto cokoliv? A že proto tenhle sport tolik baví?
Jasně, proto to člověk dělá. Nikdy neví, co se stane, je to prostě adrenalin. To člověk chce. Ty pocity, to mrazení v zádech. To je na tom to krásné. Kdo nikdy nesportoval nebo celým svým srdcem nefandil, tak to nemůže pochopit. Takže máte pravdu, přesně z tohohle důvodu se to dělá.
Myslel jste si na finále?
(zamyslí se) Nemyslel. I když třeba druhý a třetí zápasy vypadaly těsně, tak Třinec je prostě kolos. Ti vědí, co hrají, nepanikaří, nepodléhají stresu. I když prohrávají, tak jsou v klidu a počkají si na svoje chvíle. Počkají si na přesilovku a když jim přijde, tak ji prostě využijí. Pro nás byly přesilovky bohužel spíš trest. Víte, že vám to říkám v každém rozhovoru – jsem realista. A tady jsme na to prostě už neměli.
Letos se toho víc než obvykle událo i kolem trenérů. Asi mi to nedá a zeptám se ještě i na Pavla Pateru. Jak podle vás jeho odchod ovlivnil chod týmu?
Já myslím, že moc ne. Ani pozitivně, ani negativně. Tým už byl nastaven a prostě se pokračovalo dál. Co se týče přímo toho incidentu… Já jsem u toho sice nebyl, ale jednu věc bych k tomu říct chtěl. Celé tohle prostředí je o emocích. Člověk v emocích by je měl krotit ve chvíli, kdy je přenáší na někoho druhého. Na druhou stranu člověk, na kterého ty emoce směřují, by je měl ustát. Znovu opakuji, že jsme v emotivním prostředí a bez toho to prostě nejde. Chybu vidím od začátku půl na půl. Aktéry to potom mrzelo, ale už se prostě stalo. Každopádně chci Pavlovi Paterovi poděkovat za všechnu práci, kterou u nás odvedl, a které nebylo málo. A blahopřeji mu k angažmá ve Spartě, které je nepochybně velkým krokem v jeho trenérské kariéře.
Jak se podle vás osvědčil Petr Haken?
(úsměv) Když jsem klub v roce 2004 přebíral, tak moje první trenérská dvojice byla Miloslav Hořava – Petr Haken. Je až legrační, jak je ten svět malý a jak se některé linky propojují. Já Petra znám od mládí, vyrůstali jsme v jedné ulici tady v Mladé Boleslavi. Vím, že dobře komunikuje, je to bezproblémový a zároveň otevřený člověk. Určitě to pro něj byla velká zkušenost a patří mu poděkování, že do toho šel, že pomohl a že obstál.
Petr Haken nakonec v pozici asistenta zůstane i pro příští sezonu, hlavním trenérem bude Ladislav Čihák. Bude se jednat o pravděpodobně nejmladší trenérskou dvojici. Jste s tím spokojený?
Myšlenka se mi líbí, líbí se mi i oba pánové. S Ladislavem Čihákem jsem několikrát mluvil, je neuvěřitelně zapálený a plný energie. Je to – snad mi promine – až takový blázen, který je tím doslova posedlý. Osobně jsem rád, že to klaplo, a že naší trenérskou dvojicí bude právě Čihák – Haken. Dva mladí a progresivní trenéři. Budu jim držet palce a jsem na ně zvědavý. Ale samozřejmě na jejich výsledky si budeme muset teprve počkat. Nicméně pravdou je, že asi otevíráme zcela novou kapitolu. Pavel Patera i Radim Rulík byli spíš introverti, naše střídačka patřila k těm klidnějším v extralize. Jsem zvědavý, co nás čeká teď, ale osobně se na to velmi těším.
Co Radim Rulík?
Radim Rulík podobně jako Pavel Patera pro náš klub odvedl nezpochybnitelné množství práce, za kterou mu děkuji. Bohužel stylem, jakým odešel do Pardubic, to po čtyřech letech společného fungování uzavřel dle mého názoru dost nešťastně. Nemám mu za zlé, že šel, nemám to za zlé ani Pardubicím – prostě hledaly trenéra. Jen mě mrzí, že jsem si to musel přečíst nejdřív v novinách. Tím bych to už asi celé uzavřel.
Mezi fanoušky se letos hodně mluvilo i o jisté neústupnosti obou sporťáků Bruslařského klubu a tím pádem vznikajících konfliktech. Je na tom něco pravdy?
Radim Vrbata i Venca Nedorost své práci rozumí. To, co oni vidí na ledě i v hráčích, vidí málokdo. Ale pravdou je, že mistři kompromisu to opravdu nejsou. Jakmile jsou přesvědčení o své pravdě, je těžké s nimi debatovat. Na tom by trochu zapracovat mohli, to je pravda. (úsměv)
Předpokládám, že jestli něco v závěru sezony opravdu hřálo u srdce, tak to byli fanoušci. Vyprodaný stadion byl po dvou covidových letech úžasným zážitkem, že?
To bylo přímo famózní. Přiznám se, že jsem doufal v šest semifinálových zápasů a ve tři domácí vyprodané, ale to nakonec nevyšlo herně, ne kvůli lidem, ti byli opravdu skvělí. Strašně jsem si to užil, opravdu to zahřálo u srdce. I ty momenty bezprostředně po konci, kdy se děkovali hráči – to jsem byl až trochu dojatý.
Velkou přízeň Bruslařskému klubu i nadále prokazují jeho partneři. A to i vzdor tomu, že po covidu je tu válka na Ukrajině…
Doba je bohužel nadále zlá, byť zase trochu jinak, než jsme se bavili před rokem. Válka na Ukrajině má velký ekonomický dopad, v drtivé většině případů i na naše partnery. My si neuvěřitelně vážíme toho, že při nás všichni pořád stojí. Podle mě si to málokdo uvědomuje, ale momentálně zažíváme tady v Boleslavi zlatý hokejový věk. Nikdy dřív jsme na tom takhle dobře nebyli, a přitom panuje tak složitá doba. A tak říkám jediné: važme si toho, protože to takhle nemusí být napořád.
Co si přát od následujících měsíců? Vy už jste to trochu naťukl – začíná BK Mladá Boleslav další kapitolu?
Patří se férově říct, že byť Patera i Rulík měli smlouvy ještě na rok, myslím, že právě po příští sezoně by nakonec stejně skončili. Ať už proto, že by měli jiné nabídky odjinud, nebo bychom už neměli zájem my. Byli by tu pět let, takhle tedy čtyři, a to je na Českou republiku poměrně rarita. Takže tahle éra se tak jako tak chýlila ke konci, jen to nakonec přišlo o rok dřív a za jiných okolností, než jsme si my i oni představovali. Věřím, že lidem ale můžeme slíbit, že to budeme pořád my. Realizační tým se jinak nemění, zůstává spousta hráčů, kteří jsou rukopisem našeho týmu, a další jim podobní sem přichází. Pořád budeme bruslivý a progresivní tým, který chce bavit dobrým hokejem. Takže ano, otevíráme další dveře, ale jinak to chceme být pořád my.
Děkujeme za rozhovor.