Pane Výborný, první oslava přišla už v pátek v Olomouci, ale ta doma, před plným stadionem vlastních fanoušků, byla určitě ještě lepší, že?
Po nedělním zápase jsme se o tom bavili v kabině. Říkali jsme, že pro tohle se to dělá, pro tohle to všechno stojí za to. Ta dřina, únava, nadneseně řečeno krev, slzy a pot. Když vidíte ty davy lidí, co stojí, křičí a tleskají – to je obrovská odměna. Postup do extraligy byl týmová práce – hráčů, realizačního týmu, vedení klubu, ale i dalších lidí, co třeba nejsou vůbec vidět. V Olomouci jsme si to nemohli tak užít, přeci jen to bylo venku a bylo to daleko. S Chomutovem už to o hokeji vůbec nebylo, takže jsem o to šťastnější, že ti lidé přišli, zůstali až do konce a pak to s námi oslavili.
Jak se cítíte? Převládá ještě pořád radost nebo už spíš únava?
Ta radost určitě pořád hřeje, to mě jen tak nepustí. (smích) Ale abych byl upřímný, tak ta únava je taky dost velká. Byla to dlouhá sezona, mnohdy opravdu hodně náročná. Fyzicky to prostě hodně stálo a co si budeme povídat, hrábli jsme si na dno i psychicky. Od pátku už samozřejmě nějaké ty oslavy proběhly, kluci už tu koncentraci drželi horko těžko, takže v neděli už jsme za moc nestáli. Ale lidi to vzali a za to jim moc děkujeme. Doufám, že v příští sezoně budou chodit v minimálně stejném hojném počtu, a že neuděláme ostudu. Ale to je ještě daleko, teď si všichni potřebujeme oddechnout.
Takže všem, kdo by náhodou tvrdil opak – 1. liga je opravdu těžká, že?
Tahle liga je strašně těžká. Když jsem trénoval v extralize a byl spíš na těch vyšších místech, tak se na 1. ligu nebo na baráž občas výsledkově podíváte, někoho o tom sem tam slyšíte promluvit, ale tak nějak nad tím spíš krčíte rameny. Ale když si tím procházíte, když se snažíte plnit roli toho favorita a nevypadnout z ní, tak je to opravdu nesmírně vyčerpávající. Ale musím říct, že jsem strašně šťastný, že to takhle dopadlo. Že jsem u toho mohl být, a že se konečně povedlo to, o co jsme tak bojovali.
Jak daleko do budoucnosti se teď sám dokážete podívat?
Jak se to vezme. Člověk by chtěl vypnout, ale na druhou stranu už kouká před sebe. Všichni dobře víme, že prakticky okamžitě začne práce managementu klubu. Nemá cenu si cokoliv nalhávat, kvůli tomu, že hrajeme prakticky do konce dubna, jsme oproti ostatním maličko pozadu, ale není to nic, co by se nedalo dohnat. Detaily bych teď nerozebíral, ale jak jsem řekl, teď přijde na řadu taková ta diplomatická práce.
Může si tedy fanoušek odvodit, že vy i Marian Jelínek zůstáváte?
Nevím, jestli vyloženě odvodit, ale oba chceme zůstat. V průběhu toho celého kolotoče samozřejmě nebyl čas řešit smlouvy, ale myslím, že můžu mluvit i za Mariana, když řeknu, že doufáme a věříme, že to klapne, a že zůstaneme.
Kdybyste se měl naopak podívat do minulosti, na celý tenhle ročník. Jaké nejdůležitější milníky byste vypíchl?
Nic jiného než vyhrát základní část se nepřipouštělo, takže když se to opravdu povedlo, byl to ten první velký milník. Dalším důležitým bodem byly Benátky. Dneska už asi můžu přiznat, že i vinou té obrovské marodky jsme se tenkrát opravdu báli. Benátečtí byli opravdu vynikající. Myslím, že proti Třebíči už jsme šli trochu sebejistější, hlavně i proto, že se většina těch zraněných dokázala vrátit. A za poslední milník bych asi neoznačil tu baráž jako takovou, ale to odhodlání. Odhodlání a výdrž. Ani v téhle části sezony nebyli všichni úplně zdraví, mnohdy to bylo až trochu na zapřenou. Ale zvládli to. Chtěli to zvládnout.
Vy i Marian Jelínek máte na kontě dokonce dva tituly mistra republiky. Je s nimi vítězná baráž srovnatelná?
Bavili jsme se o tom s Marianem a shodli jsme se na tom, že postoupit z nižší ligy do vyšší je něco naprosto jedinečného. Když vyhrajete titul, je to úžasné, ale vlastně tím nic nezměníte. Všichni se radují, ale za rok do toho jdou od nuly stejně jako všichni ostatní. Ale posunout celý jeden klub a všechny lidi kolem něj a v něm… To je prostě strašně silná věc.
Určitě můžeme říct, že cesta zpátky nahoru trvala celé dva roky. Kdybyste to měl zhodnotit celou tu cestu, jaká byla?
Určitě není jednoduché se vrátit. Je to strašná dřina a člověk se musí naučit i spoustu věcí skousnout než se to povede. Vůbec Kladnu ani Chomutovu nezávidím, co je teď čeká. Postavit se zpátky na nohy není žádná legrace, ale dotáhnout to a snažit se vrátit, případně potom udělat těch posledních pár kroků – to je prostě, jak jsem řekl, dřina.
Loni v baráži dominovaly extraligové týmy a své příslušnosti nakonec uhájily. Letos tomu bylo přesně naopak. Jak si to vysvětlujete?
Myslím, že hodně udělalo to, že ta 1. liga jako taková byla letos mnohem kvalitnější. Jihlava byla hodně silná, objevily se Budějovice, které ve své podstatě nikdy nepřestaly úplně děsit, protože člověk s tím jejich kádrem tak nějak podvědomě čekal, že se prostě už musí zvednout. Pak tu bylo pár takových těch štik jako Benátky nebo Havířov… Tohle všechno nás i Olomouc udělalo silnější. A snad za to může i fakt, že oproti loňsku Olomouc a snad i my samotní už věděli, co všechno ta nová baráž obnáší. Několikrát jsem se sám sebe ptal, jestli třeba právě tahle skutečnost nepoložila třeba Kladno. Ale kdo ví. Hlavně že my jsme to zvládli. Že jsme zpátky.
Co vás teď čeká?
Máme nějaké schůzky s vedením klubu, některé věci je potřeba řešit opravdu rychle. Mě osobně pak čeká dovolená, na kterou se docela těším. (úsměv)
Děkujeme za rozhovor.