Romane, utkání s Havlíčkovým Brodem vyznělo tak trochu jako překvapení. Máte taky ten dojem?
Upřímně řečeno ani moc ne. Už v posledním vzájemném zápase, který jsme hráli u nich, to bylo hodně těsné. Opravdu jasno bylo o naší výhře až úplně v závěru, kdy jsme se trefili do prázdné branky. Čekal jsem, že to teď bude podobné. A tentokrát to zkrátka o něco lépe vyznělo pro soupeře…
Většinu týmů jezdí do Mladé Boleslavi především bránit. Neměli jste trochu problém s tím, že Rebel to pojal přesně opačně?
Neřekl bych vyloženě problém… Vždyť my vlastně za takové zápasy musíme být rádi. Play-off je prakticky za dveřmi a tam to jiné nebude. Ono je to svým způsobem těžké hodnotit. Někdo přijede a betonuje. Někdo přijede a snaží se kousat. S obojím se musíte poprat a snažit se urvat body.
V polovině zápasu jste hráli poměrně dlouhou dvojnásobnou přesilovku, kterou jste ale nevyužili. Neměl jste strach, že právě tohle by mohl být ten moment, který nakonec rozhodne?
Asi trochu ano. Doufal jsem, že to dáme, že ten zápas tím zlomíme na svou stranu. Ale bohužel. Na druhou stranu takovou přesilovku měli i oni a taky ji neproměnili. To nás drželo nad vodou, pořád byla naděje.
Když ten vyrovnávací gól nakonec přišel, byla to asi velká úleva, že?
(úsměv) To byla docela euforie. I fanoušci to prožívali, přišel solidní řev. I ze mě to spadlo, hned jsem se cítil líp. Do té doby jsem si pořád říkal: "Proboha, to už přece není možný…"
On to byl i tak trochu test pro fanoušky, že? A je nutno uznat, že když jste prohrávali, tak fandili možná ještě víc, než když se vyhrává…
Je to tak. Musíme jim za to moc poděkovat, atmosféra byla úžasná a nás to hnalo dopředu. Doufám, že zůstanou při nás, protože je teď budeme potřebovat pořád víc a víc.
Kdybyste to měl shrnout – je bod nakonec málo nebo hodně?
To je těžké říct. Před zápasem bych asi řekl, že málo, ale vzhledem k tomu, jak se to vyvíjelo… Asi takhle: každý bod je dobrý, nad žádným by se neměl ohrnovat nos. Není to moc, ale pořád lepší než nic. I tohle nám alespoň částečně pomůže držet soupeře pořád pod sebou.
Bral jste ten zápas jako takový souboj brankářů? Padalo málo gólů, ale akce tomu nechyběly…
Asi ano. Já se s Dolim (Daniel Dolejš, pozn. red.) dobře znám z kempů a tak podobně. Bylo to pro mě docela zajímavé a v takový menší souboj mezi námi to asi opravdu přerostlo.
Jak se vlastně cítíte? Vrátil jste se po nemoci, tohle byl váš druhý zápas…
Musím říct, že v Berouně jsem se tak trochu pral sám se sebou. Tam to pro mě nebylo jednoduché. Ale teď doma jsem se už cítil v pohodě.
Zatímco jste marodil, opět se trochu měnila zdejší brankářská situace. Jak se na to díváte?
Pořád stejně. Předtím jsem se o to pral s Vlastou, teď se peru s Míšou. Vlastně se nic nemění, je to taková zábava. (úsměv)
Vy se perete? (úsměv)
To je myšleno pochopitelně nadneseně! (smích)
Děkujeme za rozhovor.