Pane Plachý, před začátkem sezony jste řekl, že od jednoho z nejdražších týmů v historii klubu očekáváte výsledky. Jaké ve vás těsně po skončení tohoto ročníku převažují pocity?
Složitá otázka hned na úvod. Vím, že jsem si tím svým předsezónním prohlášením tak trochu naběhl, slyšel jsem, že jej lidé v průběhu ročníku několikrát opakovali. Pravdou je, že ten tým na začátku byl složen poměrně draze, přičemž finanční prostředky šly především do určitých jedinců. Jmenovat budu především jednoho, všichni asi tuší koho. A všichni taky vědí, jak to s Pontusem Åbergem dopadlo. Sám přišel s tím, že odsud chce odejít, tedy je více než jasné, že se s naším klubem vůbec nesžil. V šestadvaceti zápasech si připsal tři góly, to je za několika statisícového hráče podle mého názoru prostě tristní. Ale zase nechci, aby to vypadalo, že všechno házím jen na Pontuse, protože tak to určitě není. To všechno má totiž i tu druhou stránku – zaprvé jsem hluboko uvnitř asi ani nevěřil, že by se potřetí za sebou podařilo udělat semifinále. Ano, bylo by to krásné, ale při pohledu ve stylu „realita našeho klubu versus pravděpodobnost“ se mi to prostě nezdálo být reálné. Kdybych to měl všechno shrnout dohromady a co možná nejjednodušeji odpovědět na vaši původní otázku, řekl bych – mírné zklamání.
Stejně jako loni i letos nějakou dobu hrozila baráž.
I na tohle je potřeba podívat se v širším kontextu. Není to náhoda. Loni jsme nedali gól v jedenácti zápasech, letos v devíti. Pojďme si říct proč – mužstvo není dlouhodobě dobře složené. Tak to prostě je. Kdybych to měl nějak zjednodušeně zhodnotit sám za sebe, tak bych řekl, že jsme se hodně upnuli na bruslení, ale chybí nám hokejovost. Nehrajeme do brány, nedáváme góly. Bruslení je krásná věc, ale nejsme krasobruslaři. Baráže jsem se bál i letos, bál jsem se víc než loni, nebudu to zastírat. Od toho vánočního debaklu s Libercem jsem měl už jenom strach.
Sami hráči přiznali, že finální desáté místo je dílem spíše štěstěny. Vidíte to také tak?
Na desáté místo nás koply až poslední tři zápasy, což je pro mě doslova zázrak. Kdyby se play off hrálo stále podle toho starého modelu, to znamená na deset týmů, tak bychom tam vlastně na poslední chvíli proklouzli. Teoreticky bychom si mohli říct, že konec dobrý, všechno dobré, ale pravdou je, že nějaké letošní předkolo za chvíli nikoho nebude zajímat. Mnohem důležitější je pro mě dlouhodobost a tam je to prostě průšvih. Dva roky stojíme na místě, nikam jsme se nepohnuli. Loňské semifinále byla shoda fantastických náhod – neuvěřitelný Gašper v bráně a životní výkony Kelemena a Eberleho. Letos žádní útočníci ke hvězdám nevystřelili. Gašper chytal velmi slušně, ale loni chytal neuvěřitelně. Loni to byl ohňostroj zázraků. Letos reálný odraz toho, jak na tom jsme.
Letošní sezona byla bohatá i na události mimo led, byť samozřejmě přímo souvisely s tím, co se právě na ledě dělo. Kde jen začít…?
Za mě osobně bych začal už loni v létě. Odchod Radima Rulíka tým poznamenal, respektive naše plány. Měli tu být dva rovnocenní trenéři, z toho jeden z nich starší a zkušenější. Zůstal tu jen ten mladší, za mě méně zkušený třeba i v nějaké komunikaci s týmem. Nechci to úplně hodnotit, v kabině jsem samozřejmě nebyl, ale ať už z přímé nebo nepřímé interakce s jednotlivými účastníky jsem si leccos odvodil. Tým za Ladislavem Čihákem prostě nešel. Je jasné, že ne.
První velkou změnou byly odchody Radima Vrbaty a Václava Nedorosta a příchod Martina Ševce.
I tady je potřeba vzít to trochu zeširoka. Už před letošní sezonou jsme věděli, že osmnácti hráčům dubnem 2023 končí smlouvy, a že nás čeká obrovské množství práce. S tímhle vědomím jít do sezony je velmi složité. Stejně tak jsme věděli, že končí smlouva sportovnímu manažerovi, kterým byl Venca Nedorost. Radima si se vší úctou nedovolím úplně započítávat, sice byl sportovní ředitel, ale byl to spíš takový sportovní supervizor, s klubem ani neměl podepsanou smlouvu, zkrátka ti dva byli takoví „dva v jednom“. Jednali jsme tedy především s Nedem, já osobně jsem s ním měl dvě nebo tři schůzky. Jenže jsme záhy došli k zjištění, že jejich vidění věci je jiné než naše. Oni si představovali sypat do toho víc peněz, chtěli sem přivádět ještě lepší hráče a prostě chtěli vyhrávat. Za každou cenu. Já chci samozřejmě taky vyhrávat, taky chci úspěchy, ale musí to korespondovat s ekonomickou sílou klubu. Dospěli jsme nakonec do bodu, kdy Nedo řekl, že to za současného rozpočtu na tým dělat nebude, a tudíž nebylo k čemu ho přemlouvat. Všechno to ale probíhalo velmi korektně a oba kluci tu odvedli spoustu práce, takže bych určitě nerad, aby to vyznělo jakkoliv kriticky. Všichni jsme dospělí a lidé se prostě občas neshodnou a jejich cesty se rozdělí.
A zmiňovaných nástup Martina Ševce?
Martin nastupoval ve velmi těžké situaci. Krom toho chtěl – a chápu, že naprosto logicky – alespoň nějakou dobu na to, aby poznal tým i jeho aktuální rozpoložení. Dneska už to klidně přiznám, já jsem hodně tlačil na odvolání trenéra už po tom zmiňovaném vánočním utkání s Libercem. Ten zápas pro mě byl naprostou ostudou. Vánoce, plný zimák, derby a my prohrajeme 3:7 a ještě po takovém výkonu. Bylo to pro mě prakticky ponížení a chtěl jsem to řešit. Nicméně po diskusi právě s Martinem jsme došli k tomu, že ještě vyčkáme, že ještě dáme trenérovi i týmu šanci. Jak to nakonec dopadlo, už všichni vědí, nakonec jsme Ladislava Čiháka stejně odvolali a všemožnými způsoby se snažili tým nakopnout. Trochu se to zlepšilo, ale… (odmlčí se) Čeká nás hodně práce.
V létě jsme mluvili o tom, že Ladislav Čihák by měl představovat určitou novou etapu mladoboleslavského hokeje. Mrzí vás, že to nevyšlo?
Jsem zvyklý dělat s mladými lidmi, mladým lidem fandím. Takže mně se rozhodně líbil. Přišel jak velká voda, všechno měl tendenci řešit, zasahovat i do věcí, které byly nějakým způsobem zaběhnuté. Potud určitě dobré, chtěli jsme tu čerstvý vítr, tak jsme ho měli. Zpozorněl jsem ve chvíli, kdy jsem zjistil, že se snaží zasahovat do letní přípravy, kterou jsme díky Ondrovi Ježkovi měli v posledních letech jednu z nejlepších v lize. Další vykřičník pro mě přišel v momentě, a to jsme ještě stále ani nezačali hrát, kdy se ukázalo, že má jisté averze proti některým hráčům. Můj osobní názor je ten, že přijde-li někam nový trenér, měl by všechny hráče postavit na stejnou startovní čáru. Tady byli třeba od začátku o krok vzadu Eberle, Šmerha. Na Eberlem to bylo třeba potom podle mě ohromně znát, prostě si nevěřil. Pak odešel do Hradce a doslova rozkvetl. I o tom hokej je. O chemii v týmu.
Kromě sportovního vedení se tak po polovině sezony měnil i realizační tým.
Byli jsme ve velmi složité situaci. V pozici sporťáka jsme měli Martina, který to dělal sotva měsíc, a na místech asistentů Petra Hakena, který k tomu přišel loni, a navíc stále dělá i šéftrenéra mládeže, a Václava Pletku, kterého jsme stáhli z juniorů, a který za sebou sice má bohatou hráčskou kariéru, do pozice trenéra chlapů šel ale poprvé. Bylo jasné, že k nim potřebujeme někoho, kdo má víc zkušeností. Nakonec klobouk dolů přede všemi, i před Jirkou Kalousem, který přišel vlastně zaštítit něco, co stálo na hodně vratkých nohách. Jsme mu vděční a jen bych chtěl dodat, že od samého začátku nebyl jen nějakou náplastí, která má „doklepat sezonu“. Takže jsem rád, že jsme se domluvili na pokračování spolupráce.
Co dalšího ovlivnilo letošní sezonu? Předpokládám, že turbulentní leden, kdy se dveře kabiny netrhly?
Jedna z klíčových věcí této sezony, která nebyla veřejně vidět, ale děla se, byla jednání s Pavlem Kousalem a Ondrou Najmanem. Já jsem strašně moc stál o to, abychom je ještě alespoň na jednu sezonu podepsali. Věděli jsme, že mají oba laso od de facto všech top týmů tady v Čechách, to znamená Pardubice, Sparta, Třinec. Věděli jsme, kde se ty finanční nabídky pohybují, a byli jsme ochotní do toho u obou dvou jít. Zpětně přiznávám, že jsme se tomu věnovali asi až příliš. Trenéři zkoušeli kluky roztrhnout do jiných formací, což se úplně nepotkávalo s pochopením agenta, a tak nějak jsme se začali točit v kruhu. Bohužel to ve finále neprospělo především těm klukům, protože po dvou super sezonách přišla spíš stagnace a já tak trochu věřím tomu, že k tomu přispěly i všechny tyhle dohady. Nakonec jsme od toho proto i kvůli nim ustoupili a nechali jít Kousala na Spartu už v průběhu sezony. Chtěli i Najmana, ale za něj už nenabízeli hráčskou náhradu, nýbrž peníze, a pro nás byla priorita oživení týmu, tudíž hráči. K oběma klukům mám specifický vztah, ještě de facto coby děti jsem je já osobně přivedl z Jihlavy, takže mě mrzí, že jejich poslední sezona u nás dopadla tak trochu neslavně. Přeju jim hodně štěstí, Sparta je složitý klub a už tam selhali i mnozí větší hráči. Budou to mít složité, ale fandím jim. V Boleslavi mají dveře kdykoliv otevřené.
Brankáři, obrana, útok. Obvykle po sezoně hodnotíte tyto „tři sektory“. Co k nim říct letos?
Myslím, že brankářům ani obráncům není co vytknout. Alespoň nic markantního. Jsme jediný tým, který má oba gólmany v první desítce procentuální úspěšnosti brankářů. Obdrželi jsme méně gólů než čtyři týmy, které skončily nad námi. Takže obrana podle mě v pořádku. V tomhle chyba není. Chyby jsou v tom, že neumíme dávat góly, neumíme si pomoct přesilovkou, nehrajeme do brány, nejsme před brankovištěm, nedáváme špinavé góly. Ale to už se vracíme k tomu, co jsem říkal na začátku. Víme, kde nás tlačí bota a musíme se podle toho konečně zařídit. Musíme si narovinu říct, a to už jsem taky říkal, že to bylo špatně poskládané, a že máme léto na to, abychom s tím něco udělali.
Zklamalo vás zranění Filipa Novotného? Mohlo to něco změnit?
Filip nám v Hradci vychytal postup do předkola. Díky němu jsme konečně mohli hodit za hlavu obavy z baráže. V posledním nájezdu to odnesl zdravím, to se bohužel někdy stává. Krom toho, jak jsem právě říkal, jsme problém v brance neměli. Troufám si tvrdit, že i kdyby Filip chytal předkolo, mnoho by se toho nezměnilo. Gašper chytal dobře.
Předkolo play off s Kometou bylo poměrně emotivní záležitostí. I proto, že tamější fanoušci ještě očividně tak docela nehodili za hlavu patnáct let starý incident týkající se nevpuštění jejich fanoušků na prvoligové semifinále v sezoně 2007/2008. Co byste na to řekl?
Na ten zápas si vzpomínám. Sedmý rozhodující zápas prvoligového semifinále, prodloužení, střela Roberta Schnabela od modré, načež puk otřel kalhoty Ríši Krále a skončil v brance. A najednou se po patnácti letech objevily na fórech a v tisku všichni ti Komeťáci a začali nám nakládat, jak jsme jim tehdy odmontovali kličky na oknech, vytopili jim šatny, a že jsme je nepustili na stadion. Chtěl bych k tomu říct, že Mladá Boleslav od té doby ušla obrovskou cestu. A že něco takového by se tu už nikdy, ale opravdu nikdy, nestalo. Snažíme se korektně jednat jak s kluby, tak s fanoušky. Bohužel musím konstatovat, že Kometa se neposunula ani o píď, především tedy její fanoušci. Po sobotním zápasu jich tu desítky zůstaly spát a pořádali „spanilé jízdy městem“. Vtrhávali do barů a mlátili nevinné lidi. Policie měla až do časných ranních hodin plné ruce práce, generální manažer měl v neděli ráno několik nepříjemných telefonátů. Jestli před patnácti lety klub něco provedl, tak ale rozhodně nikoho nemlátil. Brnu se omlouvám za to, co se před patnácti lety stalo, ale omluvit by se teď rozhodně měli i oni. Něco takového jsem prostě ještě nezažil a doufám, že už ani nezažiju.
Pořád kolem toho tak nějak kroužíme – zvládl to podle vás Martin Ševc?
(zamyslí se) Zvládl. Měl to strašně těžké, ale zvládl to. Není to takový dělostřelec, jakým byli Radim s Nedem, kteří byli schopní vletět do kabiny a pomalu se do krve hádat s trenéry, přecházíme zase k trochu jiné formě sportovního vedení. Martin skládá tým po domluvě s trenéry, naopak Radim s Vencou většinou stavěli trenéry před hotovou věc. Je to prostě jiný styl práce, ale určitě teď nebudu říkat, který je správný a který ne. Vždycky to zhodnotí až ten konečný výsledek.
Asi se opět nemůžeme vyhnout ani otázce financí, ke kterým jste už tak trochu zabrousil v rámci debaty o rozpočtu na tým.
Asi všichni čtou noviny a vědí, co se děje kolem automobilového průmyslu. Kolem emisní normy Euro 7. Že automobilky prožívají špatné časy, nemají čipy, nemají díly. Elektrifikace na krku. Všude, kam přijdete, posloucháte jen „Nevíme. Je těžká doba. Uvidíme.“ Věřím, že na příští rok udržíme stejný rozpočet jako letos, věřím, že skutečně budeme schopní dát do toho stejné finanční prostředky, ale opravdu to není legrace. Krom toho se poměrně dost změnila česká hokejová scéna. Pan Dědek v Pardubicích do toho pumpuje obrovské finanční prostředky. Začaly i Vítkovice. Do toho tradičně Sparta, Třinec, Brno. Je velmi těžké udržet si konkurenceschopnost. S oblibou říkám, že nejlepší tým v poměru cena – výkon je Olomouc. Ti jsou důkazem, že to jde dělat i jinak.
Letos byli velkým tématem také rozhodčí. Máte k tomu co říct i vy?
Že bych tu seděl, brečel a říkal, že jsme skončili desátí kvůli rozhodčím, tak to určitě nebudu. Takhle jsme skončili, protože to neumíme. Ale na druhou stranu chci říct jednu věc – ze začátku přišel nový šéf komise rozhodčích, nové trendy, noví rozhodčí. Snaží se s nimi pracovat, mají předzápasové rozbruslení, snaží se jim dělat soustředění, školení. Vím, že to není jednoduché. Beru to. Starší a zkušení rozhodčí končí a přichází mladší, takže něco je člověk schopen tolerovat. Ale nechce se mi tolerovat, že to v průběhu sezony de facto došlo tak daleko, že se nám šéf po každém druhém zápase omlouval, že v tom či onom došlo k pochybení. Věřím, že příští sezona bude lepší, protože letošní ročník byl podle mě tím nejslabším, jaký jsem zatím z pohledu rozhodčích zažil. A myslím, že tohle neříkám jen já, ale že se o tom mluví napříč všemi kluby.
Extraligu letos poprvé nevedl svaz, nýbrž APK. Jak to hodnotíte?
Za mě APK pracuje dobře, snaží se. Máme v jejím vedení i svého člověka. Vidím, kolik to generálního manažera Tůmu stojí času, kolik papírování musí absolvovat. Funguje tak nejen pro nás, ale i pro celý český hokej a za to mu patří dík.
Napadá vás něco, o čem jsme nemluvili a co máte ještě na srdci?
Chtěl bych poděkovat všem našim obchodním partnerům, příznivcům a fanouškům za to, že máme za sebou další sezonu, v níž stáli při nás. Vím, že jsme jim letos udělali podstatně méně radosti, než tomu bylo v uplynulých letech, ale i o tom je sport. Všichni nemohou být první, druzí nebo třetí. Je to prostě cesta, která se různě kroutí a jednou jde dolů a jindy zase nahoru. Ostatně jako všechno v životě. Každopádně ještě jednou díky všem.