Marku, jak s odstupem času hodnotíte loňskou sezonu juniorky?
Myslím, že se nám hodně povedla. Už od začátku jsme si mysleli i věřili, že by to mohlo cinknout. Vzhledem k tomu, že jsme tam ale během sezony měli i zraněné hráče a ve hře sem tam nějaké kiksy, tak je nádherný i ten bronz. Byla to taková hezká tečka za tím celkově dobrým rokem.
Připravil jste pro své spoluhráče spoustu gólů a v týmové produktivitě jste nestačil jen na střelce Vojtu Poláka. Jak hodnotíte svoje výkony?
Začal bych negativně. Určitě mě mrzí, že jsem nedal víc gólů. V tomto směru se toho ode mě čekalo víc a já to měl osobně stejně. Zase na druhou stranu se mi dařilo být celou sezonu konzistentní a sbírat body. Pořád by jich mohlo být víc, ale zase tak špatné to nebylo. Celkově bych to tedy hodnotil kladně.
Vašich výkonů si všimli trenéři dvacítky, se kterou jste odcestoval do Švédska. Jak jste si ten turnaj užil?
Byl to pro mě úžasný zážitek a také motivace k tomu, abych na sobě pracoval dál. Jsem hrozně rád, že si mě vybrali a mohl jsem tam nabrat nové zkušenosti. Myslím, že jsem tam hrál celkem slušně a i trenéři mě chválili. Byla to pro mě také první větší šance se ukázat a třeba i zabojovat alespoň o tu širší nominaci na další juniorský šampionát. To teď bude jeden z mých cílů.
Hned po návratu ale přišel domácí zápas s Jihlavou a v něm zranění, jak k tomu došlo?
Ano, bylo to tak. Stalo se to při naší přesilovce na začátku druhé třetiny. Rozjížděli jsme ji od vlastní branky, já si vzal puk a projel s ním ve velké rychlosti přes modrou. Na levé straně jsem udělal kličku jednomu bekovi a z druhé strany zaškobrtl o hokejku. Během toho pádu jsem se pak přetočil, naletěl do mantinelu pravou nohou napřed, a tak si přetrhal vazy v kotníku.
foto: Ronald Hansel, Juniorský hokej
Jaké byly pocity bezprostředně po tom momentu a jak jste se s tím zraněním vyrovnával?
Bylo to strašné. Navíc ještě k tomu asi největší fyzická bolest, kterou jsem v životě zažil. Postupem času to ale bylo víc těžké spíše mentálně, protože v hlavě člověka napadne všechno možné. Naštěstí mi s tímhle hodně pomohli kluci, kteří mě podporovali a motivovali, za to jim patří velký dík.
Jak moc vás to zranění limitovalo?
V životě moc ne. Snad jen do školy jsem musel každý den dojíždět, což byl trošku opruz, ale jinak asi nic.
Takže jste měl alespoň čas věnovat se škole?
To se často říká, ale... No, nevím jestli jsem ho na to úplně využil. (smích)
I s berlemi jste ale nadále podporoval kluky na všech zápasech. Jaké to bylo nakonec převzít bronzovou medaili po vítězství nad Jihlavou?
Ten zápas byl skvělý, užil jsem si to i jako divák. Byly tam emoce a kluky po celý zápas podporoval i kotel. Řekl bych nejlepší pocit, který jsem zatím v hokeji zažil a také velký úspěch pro nás všechny.
Podle prvotních odhadů se s vaším návratem na led počítalo až od září, jste ale zpět a máte za sebou přípravu s A týmem.
Naštěstí to nebylo tak hrozné, jak se možná na první pohled mohlo zdát. Měl jsem snad přetržené jen dva vnitřní vazy v kotníku, nebyly to naštěstí všechny. A kotníku jako takovému se nic nestalo. Vlastně jsem měl jen dva měsíce sádru, potom jsem prošel rehabilitacemi a teď už nějakou dobu mohu naplno fungovat.
Marek Vlasák se (v civilu) raduje se spoluhráči ze zisku bronzových medailí
A to teď bylo během suché přípravy potřeba. Jak jste si tuto "oblíbenou" část sezony užil?
Byla nesmírně náročná, ale zase jsem se díky ní posunul dál a to je to hlavní.
Máte před sebou poslední juniorskou sezonu, jaké jsou vaše cíle?
Já osobně mám s juniorkou velké cíle. A nejen já, my všichni bychom chtěli vystoupat na úplný vrchol. Připojili se k nám třeba hodně šikovní hráči ročníku '06 a dalších. Myslím, že ten tým máme ještě o něco málo silnější než minulý rok, takže uvidíme, na co nám to dá.
Pokukujete i po šanci v áčku?
Doufám, že ji dostanu. Když to přijde, budu stoprocentně připraven tu šanci využít a poprat se o to. Kdybych ji ale nedostal tady, určitě bych si rád vyzkoušel seniorský hokej třeba v Kolíně, kde loni hráli Honza Půček s Vojtou Polákem nebo třeba v partnerské Slavii, kde jsem vyrůstal.
Vyrůstal jste pod dozorem trojnásobného mistra světa. Je na vás táta přísný?
Občas ano, ale to je potřeba. Na druhou stranu mě ale dokáže pochválit, když vidí, že do toho dávám všechno. Také mi hodně radí. Jsem neskutečně vděčný za to, že mám tátu, který něco dokázal a může mi tak kdykoliv dávat takto cenné rady.
Děkujeme za rozhovor.